Hlavní navigace

Věčný paradox nedorozumění autora a čtenáře

22. 3. 2010 10:49 | Martin Hassman

Určitě to znáte. Jsou dva. Jednomu říkáme autor, tomu druhému čtenář. Oba mají před sebou stejný text, ale nemůžou se shodnout. A ani jeden z nich neví proč.

Popíšu zde modelovou situaci nedorozumění na Internetu, resp. při psané komunikaci obecně. Určitě jste ji už zažili, ať jako nestranní pozorovatelé nebo jako přímí aktéři.

Napřed se podívejme na to, jak by mohla vypadat komunikace psaným slovem (čili obvyklá komunikace na Internetu). Autor chce cosi sdělit. Převede své myšlenky do psané podoby (ať již se jedná o mail, blogpost, článek nebo tweet). Čtenář si je následně přečte.

Schema, kde nalevo je autor, od nej smeruje vodorovna sipka k napsanemu text a od toho dalsi vodorovna sipka ke ctenari

Záměrně jsem nakreslil šipky ve vodorovné poloze, čímž jsem chtěl zdůraznit, že výsledná informace, kterou si přečte čtenář, je tatáž, kterou sděloval autor.

V praxi tomu tak ale často není. Komunikace písemnou formou je činnost náročnější, než se může zdát. Je to pro nás forma nepřirozená (kdysi jsem slyšel, že v běžné mezilidské komunikaci může mimoslovní složka činit až 50% přenášených informací – z ní se do psané formy téměř nic nedostane).

K čemu pak dochází? Autor se snaží převést své myšlenky do textu, to se mu ale povede jen přibližně (ostatně jako lidé to lépe nedokážeme) – ono zkreslení vyznačím šikmou čarou. Text si následně přečte čtenář. Pochopení textu (čili informace okleštěné o důležitou mimoslovnou složku, na které je lidstvo v komunikaci závislé nejspíš ještě z dob, než jsme začali vůbec nějaká slova používat) je rovněž činnost náročná a šance, že čtenář pochopí text „trošku jinak“ bývá často příliš velká (možná bychom i mohli říct, že se limitně blíží jedné). Proto jsem i šipku ke čtenáři vyznačil šikmo.

Schema, kde nalevo je autor, od nej smeruje sikmo sipka doprava k textu a od nej sikmo sipka doprava ke ctenari

K čemu nyní dojde? Čtenář získal z textu nějaké informace. Ty zpracovává, aby věděl, co mu autor chtěl říct. A to je jádro pudla. Mezitím totiž došlo k dvěma pokřivením přenášeného sdělení! Jak bylo které z nich velké, to záleží na povaze sdělovaných informací, na momentální schopnosti autora sdělovat své myšlenky písemnou formou a na momentální schopnosti čtenáře pochopit smysl napsaného textu. Pravděpodobně však nějaké vetší či menší bylo a to na obou stranách (s pravděpodobností blížící se k jedné).

Zpětnou projekcí si můžeme naznačit, že čtenář čte trochu něco jiného než měl autor na mysli. Naznačil jsem to přerušovanými šipkami směřují jinam jakoby k „jiné osobě“ (protože čtenář si na základě zkreslené informace o autorovi vytvoří více či méně falešný obrázek). Ovšem čtenář je přesvědčen, že autor má na mysli to, co si on jako čtenář právě přečetl a ztotožňuje si autora s jím vytvořenou představou. (Ještě stále se chytáte?) Přirozeně jim pak oběma bude činit problém se dohodnout.

Schema, kde nalevo je autor, od nej smeruje sikmo sipka k napsanemu textu a z nej opet sikmo, ale jinym smerem sipka doprava ke ctenari. Od ctenar smeruje prerusovana sipka zpet, ale nevraci se k autorovi, nybrz ke zcela jine osobe, kterou ctenar povazuje za autora

Všimněte si, že z pohledu čtenáře jde o „rovný“ případ z prvního obrázku (z jeho pohledu to tak totiž vypadá), žádné zkreslení si neuvědomuje.

Pokud vás někdy jako autora obviní z něčeho co jste nenapsali (resp. nemysleli), jedná se pravděpodobně o tento případ. Stejně tak, pokud máte jako čtenář pocit, že „to, co čtete snad ani nemůže být pravda“, že „to snad autor nemohl myslet vážně“, i tehdy se může jednat o stejný případ.

A budete se s tím patrně setkávat velmi často (někdy to bude vadit víc, jindy mín), protože naučit se psát tak, aby zkreslení na straně autora bylo minimální a aby text vedl jen k malému zkreslení na straně čtenáře, to vyžaduje rozsáhlou autorskou praxi (intenzivní učení se psaní po takových 10 nebo i 20 let), kterou – přiznejme si to – až na řídké výjimky nikdo z nás nemá.

Pokud si ovšem připustíme existenci tohoto problému (který nás jako lidstvo provází a který nabyl s rozvojem Internetu a psané komunikace na intenzitě), pak můžeme aspoň snáz hasit následky. Věřte mi, že to za to stojí.

Související: