Dle mé osobní zkušenosti jsou zde na straně autora dva význačné zdroje komunikačního problému:
1. Autor ani neví, co chce napsat - pak vznikají texty, které sice obsahují nějaké údaje, ale není z nich zřejmé "co tím chtěl autor říci". A to proto, že autor se tím nic říci nesnažil, jen cítil potřebu "vyjádřit se". Řešením je v takové chvíli vůbec nic nepsat, což je ovšem v dobách internetu a všelijakých internetových diskusí velmi těžké.
2. Autor sám nerozumí svým myšlenkám. Na papír pak hodí obraz, kterému sám nerozumí. Pokud by si to autor sám po sobě přečetl, zřejmě by sám uznal, že to nedává smysl, nebo to nesouvisí s tím, co chtěl vlastně říci. Značka ideál by bylo pokusit se přitom vcítit do role čtenáře. Základem je alespoň si to po sobě přečíst. Když tomu textu nerozumí sám autor, proč by to měl pochopit čtenář?
Pokud se vyvarujete těchto dvou chyb, rázem se na žebříčku "rétorických dovedností" posunete do první ligy. Ani nemusíte být obratní v psaném slově, ani nemusíte být talent od boha, ani nepotřebujete deset let praxe. Když nevíte, co chcete říci, tak nic neříkejte (a nepište). A když už něco napíšete, tak si to po sobě přečtěte, zda to dává smysl. Sice toho rázem budete "produkovat" jen desetinu, ale lidé vám budou rozumět. Někteří.
Martin Hassman ex-biochemik, umělecký programátor a publicista. Spoluzakladatel CZilly, zakladatel Zdrojáku, správce HTML5.cz, organizátor hackathonů, čekovacích muzejních nocí aj. akcí.
Přečteno 24 251×
Přečteno 23 737×
Přečteno 20 579×
Přečteno 19 722×
Přečteno 19 682×