Věčný paradox nedorozumění autora a čtenáře

Podíl neverbální složky komunikace je dokonce 93%, pouhých 7% připadne na obsah. A je omyl si myslet, že při ústní komunikaci tváří tvář žádné problémy nenastávají.

Problém komunikace je ale poměrně dlouho zmapován: http://en.wikipedia.org/wiki/Communication

@DanielKolman: "V takzvané popularizační psychologii se převalují – někdy po desetiletí – mylné názory, slovní skeče, slogany, poučky a cifry určené pro ohromení. Vytáhnete z takového rybníka leklou rybu a zas ji tam hodíte. Neverbální složka našeho sdělení tvoří 55 procent! Plác. Vokální 38 procent. Plác. Taková čísla si dál plují v rybníčku nesmyslů, než je zase (brzy!) někdo použije." - http://bit.ly/9npBSd
Sorry, nedalo mi to :o)

@Daniel Kolman Děkuji za doplnění. Jen pozor, že to je skutečnosti trochu jinak. Přímo onen článek na Wikipedii označuje toto tvrzení za mýtus a dále je rozebírá. Ona čísla samozřejmě 93-7 platí, ale v trochu jiném smyslu. Týkala se situace, kdy řeč těla či intonace hlasu vyjadřovaly něco jiného, než vyřčená slova. Pak je pro příjemce z 93% rozhodující ona neverbální složka. Nejedná se tedy o přímé vyjádření obsahu sdělení. A navíc ta čísla neplatí obecně, ale "this only applies in situations where the speaker is talking about feelings or attitudes".

Každopádně jsou to nádherná čísla, jen je třeba je opatrně interpretovat. Děkuji.

[1, 2] Koukam ze tu vzniklo nedorozumneni mezi ctenarem a autorem.

Já bych asi neverbální složce v případě psaného textu tak velký význam nepřisuzoval, kdo psaným projevem vládne, ten dokáže myšlenku velice dobře vyjádřit tak, aby byla pochopena a interpretována správně.

Nesoulad ve vztahu autor-psaný text-čtenář jste Martine popsal velice trefně, ale uvedený problém se běžně vyskytuje i v mluveném slově, detailněji se jím zabývá jeden z podoborů sémiotiky pragmatická lingvistika... dovolím si odkázat na jeden můj pidičlánek: http://marcelkupka.posterous.com/jedna-veta-o-pragmaticke-lingvistice

Pro zájemce o pragmatickou lingvistiku pak přidám její definici z wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pragmatika

@mat Marceli, já se soustředím na tu psanou formu zcela úmyslně. Zatímco na ono ústní podání jsme si za ta století už nějak zvykli a nějak se s ním vypořádali, tak ona psané forma je - zejména po nárůstu významu internetu - stále větší problém a zasahuje do našich životů čím dál tím víc.

Souhlasím s vaším tvrzením, že "kdo psaným projevem vládne, ten dokáže myšlenku velice dobře vyjádřit". Problém je, že prakticky nikdo tímto projevem dobře nevládneme a (nejen) svět internetu nám to připomíná zas a znova každým dnem. Problém je o to horší, že internetový čtenář se chová jinak než klasický čtenář, jak jsme ho znali dříve. Internetový čtenář čte rychleji, méně přesně a snáze se dopustí chyby. Na autory to pak klade vyšší nároky, než jsem dřív byli zvyklí.

"Problém je o to horší, že internetový čtenář se chová jinak než klasický čtenář, jak jsme ho znali dříve. Internetový čtenář čte rychleji, méně přesně a snáze se dopustí chyby. Na autory to pak klade vyšší nároky, než jsem dřív byli zvyklí."

Přesně tak - ale ne každý autor je ochoten (schopen) na tento trend přistoupit. Webcopywriting (myšleno ve smyslu tvorby jakéhokoli textového obsahu webu) je často zaměňován za copywriting pro tištěná média, chybí cit pro myšlenkovou zkratku. Řešení je přitom podle mě jednoduché - autor se musí přizpůsobit čtenáři, tj. musí psát tak, jako kdyby on sám byl členem cílové čtenářské skupiny, která může být samozřejmě pokaždé jiná. Kdo tohle alespoň zčásti umí, může nedorozuměním se čtenářem předcházet.

Problem je, ze tato moznost nedorozumeni je tim, co dela inteligenci cloveka. Totiz schopnost prirazovat stejnym konceptum ruzne definice (a stejnym slovum ruzne koncepty). Bez ni bychom nemohli normalne uvazovat; byli bychom totiz natolik svazani potrebou presnosti v uvazovani, ze bychom se nedobrali vysledku.

@JS Já si myslím, že je to limit, který je pro dnešního člověka nemožné překročit. To nejlepší, co můžeme udělat, je naučit se s tím žít a předvídat to.

Vždycky mě překvapí, že takhle evidentní věci někoho překvapí:-)

Na konkrétních číslech nezáleží, čísla jen ilustrují problémy při pokusu o exaktní vyjádření něčeho, co se exaktně vyjádřit nedá. To co jsem chtěl říct je, že v jiných vědách se modely komunikace a komunikačního šumu objevují už minimálně 60 let, a proto je zajímavé, že se tu znovuvynalézá kolo. Myslím si že to je obecný problém všech technických věd, že tak trochu ignorují všechno neexaktní a netechnické.

@Daniel Kolman Samozřejmě, že na přesných číslech nezáleží. Totální mystifikace ovšem již způsobují problémy. Kola se nevynalézají, ale vývojová spirála je holt vývojová spirála. Kdo ví, zda to bez ní nahoru vůbec jde.

Je krásné, jak jen během pár komentářů dokážeme několikrát prakticky probrat problematiku popsanou v mém článku. Asi to použiju na nějakém školení 8-)

@MartinHassman Mimochodem, chybí vám tam jeden důležitý prvek, kvůli kterému je nemožné dosáhnout v psané komunikaci 100% porozumění. Interpretace textu je totiž závislá nejen na "schopnosti autora sdělovat své myšlenky písemnou formou a na momentální schopnosti čtenáře pochopit smysl napsaného textu", ale také na kodifikaci samotného textu - na jazyku. Jazyk je (hrubě zjednodušeno) složen ze znaků (slov), a znaky mění časem význam. Jelikož psaná komunikace už z definice vkládá mezi kódování (=psaní) a dekódování (=čtení) časový odstup, je pravděpodobné, že znaky, ze kterých se text skládá, změní význam, a tím se změní význam celého textu.

Na tom je ostatně založeno několik vědeckých směrů (strukturalismus, poststruktura­lismus, dekonstruktivis­mus).

@Daniel Kolman Děkuji za postřeh. Problematika samotného jazyka je přesně ten prvek, který můžeme v této jednoduché úvaze zanedbat (na rozdíl od zavádějících čísel na něm totiž z pohledu našeho příběhu opravdu nezáleží). Ale děkuji za doplnění.

@Daniel Steigerwald: Díky za komentář, i odkaz na článek od Zdeňka Vybírala. Zajímavé je, jak dlouho se tyhle plácnutí jsou schopny udržet, a jak se šíří mezi lidi. I když, jak je vidět i z toho článku, tak to pomáhají mnohdy šířit i oni samotní psychologové.

Každá komunikace je jen důsledkem nedorozumění :>)

Dle mé osobní zkušenosti jsou zde na straně autora dva význačné zdroje komunikačního problému:

1. Autor ani neví, co chce napsat - pak vznikají texty, které sice obsahují nějaké údaje, ale není z nich zřejmé "co tím chtěl autor říci". A to proto, že autor se tím nic říci nesnažil, jen cítil potřebu "vyjádřit se". Řešením je v takové chvíli vůbec nic nepsat, což je ovšem v dobách internetu a všelijakých internetových diskusí velmi těžké.

2. Autor sám nerozumí svým myšlenkám. Na papír pak hodí obraz, kterému sám nerozumí. Pokud by si to autor sám po sobě přečetl, zřejmě by sám uznal, že to nedává smysl, nebo to nesouvisí s tím, co chtěl vlastně říci. Značka ideál by bylo pokusit se přitom vcítit do role čtenáře. Základem je alespoň si to po sobě přečíst. Když tomu textu nerozumí sám autor, proč by to měl pochopit čtenář?

Pokud se vyvarujete těchto dvou chyb, rázem se na žebříčku "rétorických dovedností" posunete do první ligy. Ani nemusíte být obratní v psaném slově, ani nemusíte být talent od boha, ani nepotřebujete deset let praxe. Když nevíte, co chcete říci, tak nic neříkejte (a nepište). A když už něco napíšete, tak si to po sobě přečtěte, zda to dává smysl. Sice toho rázem budete "produkovat" jen desetinu, ale lidé vám budou rozumět. Někteří.

Víceméně z autorem uváděných důvodů měli na antických a středověkých školách gramatiku jako samostatnou disciplínu (ve smyslu jak prostředky psaného jazyka vyjádřit to a to, nikoli zdegenerovanou do diktátů na "i" a "y").

S timto clankem se da jenom souhlasit. Zkresleni je ocividne.
Proc vsak dokazu pochopit mene kvalifikovaneho autora s mensi praxi lepe (s mensim zkreslenim), nez clanky toho co psal ku prikladu prave tento?
Je mozne, ze diki "optimalizaci textu" pro mensi zkresleni je naopak to zkresleni umocneno? Ano! Protoze pokud autor pise tak "jak mu huba narostla", tak se k lidem prenasi neco malo z toho, jak to myslel.

Zajímavý článek , dobrý postřech. Vidím to v lidské logice, každý má za sebou jinou zkušenost, a má trochu jinak zadrátováno uvažování. Nemyslím si, že je to problém jen psaného projevu. Zde se to v důsledku větší náročnosti kódování do sériového toku dat v podobě omezené slovní zásoby jen vyostřuje, tedy více se přemýšlí a je pak větší objem dat v různě spolehlivé krátkodobé paměti za jednotku času. Není zde hlavně zpětná vazba posluchače a nelze tak korigovat tok myšlenek přesně pro posluchače.

Neverbální komunikace lze zakódovat, /smailík, myšleno v legraci.../.

Bohužel mimika obličeje není spolehlivá, Usměv může u dvou lidí znamenat vztek i radost a je tu hned nedorozumění jak hrom. Stejně tak i intonace hlasu. Při hovoru na nás působí mnohem víc informací, přičemž se neverbální vstupy vyhodnocují jako dojem okamžitě (na pamět nenáročná informace, /prakticky z mého zjednodušeného pohledu nastavení pevně zadrátovaných registrů/, dekódování sériové užitečné informace opět v pritikladu potřebuje nějaký ten mozkobyte a čas. Bohužel tahle pamět nebývá během naplňování uzavřena a mají k ní přístup paraelní procesy různé kvality zkreslující konečně vyhodnocení všech dat.

Omlouvám se ale mě tyhle věci fascinujou,

I Holy bude mít IQ od 6 do 6000. IQ 6000 to je stejné IQ jako má 6000 učitelů tělocviku.

Ad „to vyžaduje rozsáhlou autorskou praxi (intenzivní učení se psaní po takových 10 nebo i 20 let)“

Obávám se, že ani ta dlouholetá praxe autora to nezachrání (byť pomůže). Problém je v tom, že jednotliví čtenáři mají odlišné znalosti, zkušenosti, názory, inteligenci, vzdělání atd. takže pokud není publikum úplně homogenní*, vždycky ten text někdo pochopí a někdo ne – nejde se trefit do záběru všem čtenářům, protože každý z nich se na věc dívá trochu jinak.

P.S. moc nechápu to „zkreslení na straně autora“ – vůči čemu se takové zkreslení měří? Pokud vůči autorovi, tak tam většinou žádné zkreslení nebude, protože předpokládám, že autor sám vlastní text chápe a ví, co jím chtěl říct. A pokud by to zkreslení měl interpretovat někdo jiný, tak je to zase zkreslení na straně čtenáře.

*) čehož lze docílit možná na nějaké konferenci výběrem hostů, ale rozhodně ne na webu, kam přijde kdokoli.

Zkreslení na straně autora je samozřejmě vůči autorovi. Text, který napsal nemusí být (a často prostě není) totéž, co myslel.

Proc pak autor zverejnuje clanek kterej neni napsanej tak jak to autor myslel? Je jasne, ze clanek nelze vyhodnotit ze vsech uhlu pohledu aby to pochopil uplne kazdy, ale jaka je podstata kdyz to spravne nepochopi ani sam autor? Proc se autor pri psani clanku nekontroluje, zda danej clanek vyzni tak jak to mel v umyslu? Neni to vsechno jen neprofesionalita autora?

@_r3450n_ Snad těžko může být něco dál od pravdy. O tom, že přenos z myšlenek autora do psaného slova nefunguje dobře (možná, že dokonce nemůže fungovat), se můžeme přesvědčit byť i jen pročítáním komentářů na této stránce, v praxi pak i hlubší debatou snad s kýmkoliv aktivně nebo pasivně píšícím. Talent a mnohaletá píle umožní autorům tento schodek snížit, setkávat se s ním ale budou pravděpodobně věčně.