Hlavní navigace

Linuxové překvapení

26. 11. 2008 23:13 (aktualizováno) Svatopluk Vít

Příběh začal v roce 2004, kdy naše firma zakoupila několik notebooků tehdy ještě firmy IBM řady T a R. Dosloužily a přišel na řadu odprodej zaměstnancům. Protože máme vlastní licenci na operační systémy od Microsoftu, byly dodány stroje bez OS, což odprodej trochu komplikuje. Aby nebyl počítač úplně nahý, rozhodl jsem se tam nainstalovat Linux.

Léta používám Mandrivu a tak na počítače putovala právě ona. Jednalo se o notebooky IBM Thinkpad T41 a R30. Měly 512 MB RAM, 40 GB HDD, Mobile Pentium 1,6 GHz. Prostě takový celkem rozumný stroj, na kterém běhaly Windows XP celkem normálně.

Každý stroj nejdříve proženu „mazačem“ tj.  záchrannou distribucí System Rescue CD, na kterém je k dispozici Dariks Boot and Nuke (DBAN), což je docela šikovný program, který zajistí promazání disku dle standardů, které používá třeba americká armáda a pak již skoro není možné obnovit data na disku. Tím samozřejmě přijdete o všechna data na HDD uložená a začnete řešit, jaký OS tam použít, ale zároveň máte jistotu, že firemní data nebudou kolovat tam, kde nemají.

Nejprve jsem zvolil FreeDOS a to fungovalo dobře, jenže moc komfortu to případnému novému majiteli (nezkušenému) nepřináší. Pak jsem se ovšem dozvěděl, kdo bude používat další počítač, vyzvěděl jak s ním bude pracovat a nakonec učinil finální rozhodnutí – risknu to. Šlo o člověka, který byl běžný uživatel Windows na počátku své počítačové cesty, tedy libovolně ohnutelný (ještě). Na počítači se surfuje na internetu a občas vytvářejí prezentace či píšou texty.

Na disku se usídlila Mandriva 2009. Kolegovi jsem vysvětlil, že systém tam je, že počítač funguje, že se ovládá velmi podobně a že kdyby byly problémy, ať zavolá (hlavně jsem zdůraznil absenci disku C:). S tím jsem počítač odeslal do světa – tedy k manželce mého kolegy. Navíc jsem ještě zjistil, že v místě bydliště nabízejí místní podnikatelé bezdrátové připojení k internetu. Byl jsem ujištěn, že pánové instalovali desítky počítačů, takže vše bude bez problémů nainstalováno.

Druhý den ráno kolega přišel s úsměvem na tváři. Manželka byla velmi spokojená, protože počítač funguje jak má. Na můj dotaz, zda jí nedělal problém operační systém se mi dostalo odpovědi, že ne, protože to je totiž úplně stejné jako to, co mají v práci. Vyrozuměl jsem tedy (bez patřičných podrobností), že pracuje s KDE, nevím nic o distribuci (a pracuje v ústavu sociální péče). Takže tady to byl zásah do černého. Měl jsem sice počítač na dvě drobnosti „v opravě“ (stažená hlasitost na zvukové kartě a vymazaná nabídka), ale panuje s ním velká spokojenost.

Druhý úspěšný zásah jsem zaznamenal při instalaci internetu, kdy byl technik mírně rozrušen z Mandrivy, ale po mém ujišťování, že stačí jen kabel připojit a že to na DHCP pojede samo, se uklidnil a vše opravdu běhá, jak má. Zmiňovaná paní dálkově studuje a veškeré materiály stahuje z internetu, připravuje prezentace (které z OOo ukládá do ppt), píše dokumenty a vůbec si na nic nestěžuje. Navíc prý i malý syn objevil předinstalované hry.

Přesně tímto chci dokumentovat mnou prezentovaný názor – není důležitý OS, ale úkony, které chceme s počítačem provádět. Zde zjevně slouží počítač jako pracovní nástroj pro dosažení cílů bez nutnosti vlastnit jediný konkrétní operační systém. Navíc mám jistotu, že po případném přechodu na Windows stroj nebudou uživatelé zase až tak ztraceni, protože Firefox i OOo pojedou ve Windows také.

Sdílet