Hlavní navigace

A za komunistů bylo líp! - Díl 3

4. 3. 2010 13:05 (aktualizováno) | Svatopluk Vít

V třetím díle svého miniseriálu se zmíním o své lásce největší – Atari 800 XE. To je pro mne prostě herní modla, naučil jsem se na něm základům svého koníčku a později i profese. Nebylo to úplně jednoduché a režim nám stále házel klacky pod nohy – vše se muselo shánět nebo na koleně vyrábět (obvykle docela dlouho).

Přišly vánoce 1987. Lépe řečeno něco před nimi (asi tak konec listopadu). Můj otec přinesl domů tajemnou krabici a prohlásil něco v tom stylu, že mi koupil vánoční dárek, ale že s ním nemůže počkat až na vánoce, protože ho musíme nejdříve vyzkoušet, jestli funguje. Ale varoval mne, že je to jenom na vyzkoušení a pak se ještě na nějakou dobu zabalí. Nadšeně jsem souhlasil. Dali jsme se do vybalování a před mým zrakem se objevil můj první vlastní počítač Atari 800XE.V té době bylo ve třídě několik spolužáků, kteří doma počítač měli. Nikdo však Atari. Troufám si tvrdit, že v té době v Karviné moc Ataristů nebylo. Rozhodili jsme sítě a moc lidí nenašli.

Narozdíl od ZX Spectra mělo Atari jednu podstatnou nevýhodu – nešel k němu připojit jen tak nějaký kazeťák (pro mladší – kazeta byla v té době skoro jediný způsob, jak uchovávat data či je nahrávat do počítače). Musel to být ten speciální od Atari, typ XC-12. A právě to byl ten problém. Zapomněl jsem zmínit, že počítač nešlo koupit jen tak, v elektru. Člověk musel jít do speciální prodejny Tuzex a za speciální peníze zvané Bony nakoupit. Je jasné, že zboží zde bylo většinou z ciziny a za dost vysoké ceny. Ale i zásobování vázlo. U nás se to například projevilo tím, že kazeťák v době nákupu Atari nebyl a nakonec nebyl ještě půl roku. Této shodě náhod vděčím za mnohé – naučil jsem se programovat v Atari Basicu.

Součástí balení totiž byly dvě příručky s ukázkami programů v jazyce Atari Basic. Ty jsem poctivě přepisoval do počítače a zkoušel jsem, co a jak upravit a s jakým výsledkem. Nejhorší na tom všem bylo, že když se počítač vypnul, o vše jsem přišel a mohl jsem to začít psát znovu. Že mohl mít náročnější program i několik stran A4 kódu je jasné a běžně se to stávalo.O nějaké tiskárně, kterou bych si daný výpis vytiskl, jsem si mohl nechat zdát.

S literaturou to bylo také docela špatné. Nebyla. Jenže existovaly výjimky. První z nich byl časopis Elektronika, který se pravidelně zabýval programováním a popisem počítačů a v něm vycházely i výpisy programů pro Atari. Měl jsem Elektroniku předplacenou.

Druhým výtečným zdrojem informací byl trochu překvapivě časopis ATOM, což je zkratka od Armádní Obrazový Technický Magazín. No hledali byste v něm zmínky o Atari? Bylo to tak a tento zdroj byl i docela dobrý. Mezi zmínkami o tancích a V3S jste našli i programy pro Atari Basic. A navíc se tam často psalo o letadlech a jiné technice, takže to nebylo ani zase tak nudné čtení. Za vším si myslím stojí především Svazarm, který se počítačům věnoval a byl včleněn pod armádu. Také si vzpomínám na speciální časopisy o programování, v jednom z nich také vyšel i dnes už legendární Jiránkův vtip „Sorry vole, error“.

Dalším neocenitelným zdrojem byly časopisy vydávané tzv. Atari kluby. Daly se koupit po burzách nebo jste mohli být členy klubu a mít je také. Navíc jsem měl v Praze rodinu a přes mou tetu a jejího kolegu v práci jsem se napojil na pražskou větev Ataristů a získal tak docela dost věcí, které se v Karviné moc nevyskytovaly, takže jsem pak byl hodně obletován, neboť jsem měl něco jiného, než všichni ostatní, protože si to vesměs vozili z Polska a kopírovali mezi sebou. „Pražáci“ asi měli jiné zdroje např. z Německa.

Nakonec mne programování chytlo a pomocí různých informačních kanálů (převážně papírových) jsem se dostal ke své oblíbené činnosti – programování znakových sad. Dnes se moderně říká fonty. To se vzal čtverečkovaný sešit, namalovaly se do něj čtverce o rozměru 8×8 čtverečků, pak jste do nich namalovali vaše symboly a vše zapsali pomocí speciální struktury do programu, který vaši sadu nahrál do paměti. Program, jehož součástí byla i tato sekvence se znakovou sadou, pak mohl vámi navržené písmo nebo symboly využívat. Tak jsem si pro různé příležitosti vytvářel různé obrázkové sady se symboly pro tvorbu jednoduchých her.

Po zhruba půl roce jsem konečně Atari zkompletoval i s kazeťákem a začaly herní žně. Nutno však zmínit jednu podstatnou věc. Nahrávání na Atari bylo extrémně pomalé. Na jednu 90 minutovou kazetu se dalo nahrát tak 5 – 6 her. Jako dnes si vzpomínám na minuty strávené nad nahráváním hry International Karate. To trvalo opravdu asi 20 minut. Pak jste v minutě 19 prošli kolem stolu, kopli do něj a mohli jste nahrávat znovu.

Jenže Češi – koumáci, si to nenechali líbit. Konkrétně pan Jiří Richter z Prahy (víc o něm nevím, nenašel jsem žádný relevantní odkaz). Vznikl systém Turbo 2000, který výrazným způsobem zrychlil nahrávání programů. Technické detaily si přečtěte v odkaze, z mého laického pohledu to probíhalo tak, že na burze v Novém Jičíně, jsem si do svého XC-12 nechal zamontovat patřičný obvod s úpravou a v tu chvíli bylo vše hotovo. V zásadě byla standardní rychlost 600 baudů (neboli bitů za sekundu), zvýšena na 2270 Baudů, chce se říci, že skoro na 4 násobek. Tento systém se pak stal v podstatě standardem.

V reále to probíhalo tak, že jste si do počítače nahráli „pomalou“ rychlostí zavaděč, který vás přepl do Turbo módu. Pak už jste mohli nahrávat hry v Turbo úpravě. Vyčlenil jsem si tak jednu kazetu a na tu na obě strany nahrál Turbo zavaděč. V pozdější době (myslím, že v roce 1990) jsem pak vlastnil i tzv. cartridge (modul s pamětí ROM, připojovaný k počítači). Stačilo na ní stisknout tlačítko a program se zavedl do paměti.

I kopírování programů bylo celkem náročné. Obvykle se používal speciální program „kopírák“, do kterého jste si nahráli hru. Pak jste přepli kazeťák do módu nahrávání a počítač vám ji na kazetu uložil. Oproti ZX Spectru byl kazeťák o kapku lepší, protože dokázal zastavovat jeho chod. Mělo to nevýhodu, že přehrávací hlava zůstala zapnutá a tak docházelo k mechanickému poškozování pásky. Existovaly i programy, které uměly převádět hry a programy ze standardní rychlosti do Turba. Dnes se asi spíše setkáte s cartridgí s Turbo zavaděčem a dokonce i s kopírákem. A existuje i systém Super Turbo, který dané rychlosti ještě zvýšil (určitě tam bylo 3 630 Bd a končilo to někde přes 5 200 Bd). Bylo to však citlivé na kazety a vyplatilo se spíše používat kazety o stopáži 60 minut, protože originální kazeťák méně kolísal.

Pokud jste chtěli koupit hry na burze, býval problém. Ti, kteří hry prodávali je totiž nekopírovali v počítači, ale pomocí klasického „dvojčete“. Záleželo na kvalitě použitého zařízení, ale obvykle se vám stalo, že některé hry prostě nešly nahrát. To byl ten risk. V domácích podmínkách to někteří dělali také, ale bylo tam velké riziko. Kopírák byl prostě nejlepší.

Na závěr se zmíním o mnou používaném hardware. O kazeťáku XC-12 již byla řeč. Nutno dodat, že sehnat jakékoliv originální příslušenství, byl v tehdejším Československu obrovský problém. Vím například, že se dala sehnat disketová jednotka pro Atari. Jenže stála více než 15 tisíc korun! Vlastní Atari s kazeťákem stálo asi 6 500. Také bylo nemožné sehnat originální herní ovladače – joysticky nebo dokonce originál Atari tiskárnu.

A zde opět přichází na řadu zlaté české ručičky. Sehnat Joysticky nebyl zase až takový problém, vystřídal jsem jich dost. Měl jsem dva oblíbené, které vypadaly jako prostá tyčka s tlačítkem, ale troufám si tvrdit, že to bylo to nejlepší, s čím jsem se setkal. Neměly sice Autofire a tvarovanou rukojeť, ale byly skvělé. Nebyla to žádná velká značka, myslím si, že to byla výroba nějakého domácího kutila, případně přidružené výroby nějakého JZD. Koupili jsme je tehdá na burze v Novém Jičíně.

Další významnou kapitolou byl nákup tiskárny. No, říkejme tomu tiskárna. Jmenovala se Tesla BT-100. Z dnešního pohledu to bylo něco neuvěřitelného. Tiskárna měla pouze jedinou jehličku (!), žádnou pásku (tisklo se přes kopírák) a strana A4 z ní lezla asi 20 minut. Byla docela univerzální, protože se dala připojit k mnoha počítačům, existovalo nespočet schémat, jak ji připojit. S pájkou a se schématem jsem si ji osobně zapojil. Bylo to velmi jednoduché, ale s pájkou nejsem kamarád. U nás v elektru ji měli hodně dlouho za 1 500 Kčs a nikdo ji nechtěl. Pak se prodejna adaptovala a tiskárna se ocitla ve výprodeji. Tak jsem si ji za 690 Kčs pořídil. A to teprve začal tanec. Všechny kreslící programy, které jsem měl, naráz získaly nový rozměr (kreslilo se joystickem, něco takového jako myš u Atari 800 XE nebylo). Také jsem začal používat textové editory. A tiskl jsem si i noty z hudebního programu. Vrcholem byly vytištěné štítky se jmény na schránky ve vchodě a jedna diplomová práce o 95 stranách ve třech kopiích. Ta se tiskla asi 14 dní v kuse! Kdo tuhle tiskárnu měl, ten ví o čem mluvím. Zázrak a vrchol techniky. Dokonce vím, že se prodával komplet pro PMD-85 nebo IQ-151, který v sobě skloubil kazeťák s tiskárnou.

K tisku se dala také využít tiskárna vyráběna z populární stavebnice Merkur. Tiskárna se jmenovala Merkur Alfigraf a původně vznikla jako amatérský projekt a myslím, že v Amatérském rádiu vycházel podrobný návod, jak ji postavit (nebo to byla Elektronika?). Tuhle tiskárnu jsem k Atari neměl, ale ve škole byla. Byl to takový malý zázrak. Dala se postavit za pár korun, nejdražší byly krokovací motorky.

Protože o Atari můžu psát ještě nějakou dobu, schovám si to na další díl. V tom se zaměřím hlavně na software a hry, které jsem si oblíbil.