Hlavní navigace

A za komunistů bylo líp! - Díl 6

4. 3. 2010 13:04 (aktualizováno) | Svatopluk Vít

Poslední díl mého vzpomínkového seriálu seriálu se ještě bude věnovat hrám, které jsem opravdu hrál a na které vzpomínám z nějakého specifického důvodu. Když se nad tím zamyslím, bylo to už tak dávno a přitom vzpomínky jsou tak živé. A týká se to nejenom těch her, ale i té doby.

Protože jsem byl ještě dítě, nikdy mne například nenapadlo šířit „nepohodlné“ texty pomocí počítače. Tedy v tištěné podobě. Tiskárna BT-100 sice nepatřila k nejrychlejším, ale mám zkušenost, že vytisknout naráz 4 exempláře nebyl problém. Má někdo z přítomných nějakou zprávu o tom, že to někdo dělal?

I tak však existovaly hry, které mohly být režimu trnem v oku. První, která mne napadá je hra Green Beret. Byla to plošinovka. Ocitli jste se v roli vojáka, který musí splnit svůj úkol – zničit 4 strategická zařízení protivníka. Bohužel jste v této roli sám a máte proti sobě všechny ostatní. A sami můžete hádat, kdo je vaším protivníkem. Musíte si uvědomit jen jediné – studená válka.

Mnohem „horší“ (z pohledu tehdejšího režimu) byla hra Raid over Moscow. Úkol byl celkem prvoplánový a jednoduchý. SSSR zahájil útok na americká města a vy, pilot amerického letadla sídlícího na základně na oběžné dráze musíte postupně zničit několik sovětských měst a posádek v nich a nakonec si to nasměrovat na samotnou Moskvu. Hra byla hodně akční a dohrát ji až do konce dalo práci. Jestli si to dobře pamatuji, závěrečný boj se odehrával na Rudém náměstí a museli jste se trefit do přesně vyhrazeného prostoru za neustálého útočení přítomných protivníkových zbraní.

Jistým druhem provokace mohla být i hra Diktátor. To byla má první hra, kterou označujeme jako textová. Stali jste se neomezenými vládci jedné země a snažili se přežít co nejdéle. Měli jste svou tajnou policii a poddané, kteří za vámi chodili s nějakými požadavky. Museli jste strategicky dělit svou autoritu. Dala se vyzbrojit armáda, což stálo spoustu peněz, které bylo zapotřebí vybrat na daních a to se nelíbilo lidu. Pokud však přišla revoluce, armáda byla na vaší straně a revoluci krvavě potlačili. Informace se daly nakupovat (i o okolních zemích). Opravdu to byla velká zábava. Na podobných základech byla i hra Pyramida.

A když jsem zmínil o textovkách, musím zmínit i kultovní hru Pomsta šíleného Ataristy a její pokračování Ataristův protiútok. Tohle byly 2 textové hry, které mi tento žánr pěkně osvětlily a musím se přiznat, že i na svém PC se k textovým hrám rád vracím. Je to originální příběh, nad kterým jsem svého času strávil dost času, často se zasekával, ale povedlo se mi to dohrát. Podobně chytlavá byla i hra Podraz III, která spočívala v úspěšném vybrání bankovního účtu pomocí počítače.

No a pak tady mám ještě pár her, které mne taktéž dokázaly přibít k obrazovce. Jednou z nich je hra SWAT. Co tato zkratka znamená jsem samozřejmě nevěděl, až později. V roli policisty procházíte územím zamořeným pouličními gangy. Na ulicích jsou převrácená auta, chodí zde civilisté a vy máte za úkol osvobodit rukojmí. Tohle byla jedna z her, kterou jsem ukazoval kamarádům dost často.

Vynikající námět měla i hra H.E.R.O. a patřila také k nejhranějším. V pozici panáčka s malou vrtulkou jste byli vpuštěni do bludiště, kde se nacházely příšery v podobě netopýrů a pavouků. Museli jste danou úrovní projít aniž by vás nějaká příšera zasáhla. Často v chodbách svítilo světlo, ale pokud jste si jej zhasli, museli jste se v obraze pohybovat naslepo. Cílem bylo zachránit uvězněné horníky v šachtách bludiště.

Hra s těžební tématikou je i Oil's well. Ovládali jste robotickou ruku s potrubím, která procházela podzemím a těžila ropu (sbírala bílé puntíky). Navíc se v chodbách vyskytovaly příšery, které po doteku způsobily poruchu na potrubí. Cílem bylo vytěžit vše v daném obraze. Velmi jednoduchá zápletka a zábava na hodně nocí.

Nakonec se ještě drobně zmíním o pár sportovních hrách, asi nejčastěji jsem hrál hru Hard Ball, kterážto hra mne uvedla do pravidel tohoto sportu. Docela se mi i dařilo procházet. Když jsme potom v rámci tělocviku na gymnáziu tuto hru hráli na živo, byli spolužáci překvapeni, že pravidla znám. Hra měl i prvky strategie neboť jste mohli nasazovat hráče dle výkonnosti.

Předchůdcem dnešní NHL série na PC bychom mohli nazvat i Major League Hockey. Dala se hrát ve dvou. Byl to takový arkádový hokej. Tuto hru však zmiňuji proto, protože to byla první hra, kterou jsem hackoval. Pomocí HEX editoru jsem lezl do kódu a přepisoval čitelné řetězce. Pak jsem před kamarády machroval, protože místo standardního nápisu „Thorn EMI Video“ na obrazovce běhal např. nápis „Vitejte u Svati“ atd. takhle jsme potom „překládali“ i spoustu dalších her.

A ze zajímavých her ještě musím zmínit hru Rally Speedway. Jednalo se o velmi zajímavou závodní hru, kde bylo cílem projet trať co nejrychleji nebo vyhrát nad druhým hráčem (ujet mu z obrazovky). Hlavně však o té hře mluvím z toho důvodu, že k ní byl k dipozici i editor tratí a na těch jsem se vyřádil. S kamarády jsme pořádali jízdy na námi vytvořených tratích a byla to skutečná řež. Ta editace mne neskutečně bavila a vymýšleli jsme neskutečné skopičiny.

Pečlivě jsem pročítal příspěvky v diskuzi u předchozích článků a zjistil jsem, že spousta z vás má identické vzpomínky, navíc někteří zmiňujete hry, které jsem nehrál. Doufám, že je však možno tento vzorek považovat za dostatečně reprezentativní.

A když se opět vrátím k onomu nadpisu článku? Myslím si, že to prostě není pravda. Je to jako se vším – v paměti vám zůstanou jen ty pěkné vzpomínky, ty hrozné vytěsníte. A pak stačí nějaká uplynutá doba a už začnete některé věci považovat za standardní, protože si ty špatné věci nevybavíte. Jsem ta generace, která v nové době žije celkem normálně a nemůžu pochopit výroky starších lidí o tom, jak to máme teď těžké. Myslím si, že to máme stejně těžké, jako naši rodiče. Když někdo tvrdí, že je draho, stačí jen počítat. Je pravda, že rohlík stál 40 haléřů a dnes 2,50 Kč, ale zároveň je průměrný plat přes 20 000 Kč oproti 2 000 Kčs.

Když se tak vložím do svých vzpomínek, přišla mi grafika na Atari přímo božská. V porovnání s tím, co mám dnes třeba ve svém mobilu nebo např. v PC se to nedá srovnávat. Ale určitě má význam se této prehistorii věnovat. A taky jsem zjistil, že je nás ještě hodně, kteří si na Atari vzpomeneme v dobrém.