Hlavní navigace

Mé tři linuxové příběhy

27. 11. 2008 8:46 Petr Krčmář

Včera tu Sváťa vydal moc pěkný post o pozitivních zkušenostech s Linuxem. Tak mě to zaujalo, že jsem se rozhodl přidat. Mám také několik pěkných zážitků s pozitivním přijetím Linuxu.

Včera Sváťa Vít vydal post Linuxové překvapení, ve kterém popsal, jak se uživatelé v jeho okolí vypořádávají s Linuxem a jsou v něm jako doma. Věřím, že příklady táhnou a tak se přidávám. Třeba nám tu z toho vznikne pěkná série. Pokud se chcete přidat a nemáte blog, máte prostor na naší Wiki.

Případ první: z rodiny

První případ se týká mojí tchýně, která před časem odkoupila starší počítač mého dobrého kamaráda. Pořád se jedná o docela použitelný stroj a protože kamarád netušil co a jak, automaticky předinstalovat upirátěné Windows XP. Počítač nějakou dobu sloužil.

Jakožto nezáplatovaný systém, se ale XP začala postupně sesouvat k zemi, objevily se první problémy, viry, malware a podobná havěť a tak jsem řekl: „A dost!“ a podstavil majitelku před rozhodnutí: buď si koupí licenci na MS Windows nebo „nasadíme šrapnel“ v podobě tučňáka. Odpověď byla rychlá: „Je mi to jedno, jen za to nechci platit další peníze.“

I bylo rozhodnuto. Jakožto dlouholetý debianista (znáte můj web Debian-linux.cz?) jsem samozřejmě nasadil Ubuntu, neb se v něm vyznám a především je to přeci pořád Debian.

Instalace proběhla bez potíží, založil jsem potřebné účty, nainstaloval důležité aplikace a poučené uživatele jsem zanechal v jejich domácnosti s novým zvířátkem. Překvapení se dostavilo hned druhý den, kdy jsem se přišel podívat, jak dohromady prospívají. „Ty virtuální obrazovky jsou super, ale musela jsem si dvě přidat, už mám čtyři a je to lepší.“ Pokud vás taková reakce překvapila, pak uvažte, jak jsem se asi tvářil já. Všechno krásně fungovalo a bylo používáno.

Případ druhý: notebook

Druhý případ, na který jsem si vzpomněl je notebookový: můj dobrý kamarád Radoomek, kterého pravděpodobně znáte i jako autora z Roota, se mi před časem při nějaké příležitosti zmínil, že mu doma leží jeden starší notebook (IBM T40) a že neví co s ním. Okamžitě jsem si vzpomněl na jednu známou, která po notebooku touží. I proběhla výměna financí a hardware.

Na notebooku byly služební Windows, okamžitě šly pryč, protože požadavek na nulovou investici do software byl totožný jako v prvním případě. Opět Ubuntu, opět poučení uživatele, opět bez sebemenších problémů. Snad jen drobná korekce některých aplikací a menší doškolení, ale to bych neřadil do kategorie „problémy“.

Notebook mám stále v dosahu a sleduji život jeho i jeho uživatelky a myslím, že vše funguje bez problémů. Teď na něm dopisuje diplomovou práci a je naprosto spokojená s tím, jak to všechno krásně funguje, občas přijedou nějaké ty aktualizace, neobtěžují ji viry a antiviry a internet funguje také výborně. Co dodat.

Případ třetí: školník

Třetí případ je nejzajímavější a možná i nejkurióznější. Ty předchozí se totiž podobaly tím, že v nich chyběla legální licence k Windows. Tento je zcela jiný. Mám dobrého kamaráda, který pracuje jako školník a nejen při své práci používá počítač (evidence oprav, klíčů, zásob a podobně). K tomu má k dispozici školní Windows.

V tomto stavu počítač docela dlouhou dobu používal. Po čase se objevily známé problémy: pár virů, několik chybových hlášení po každém startu, problémy s aplikacemi, prostě postupné rozklížení systému. Až se jednoho dne stalo, že systém prostě nenastartoval. I milý můj kamarád mě zavolal, že potřebuje z počítače dostat data za několik posledních dní, která nemá nikde zálohovaná. Školní správce sítě mu pak prý znovu nainstaluje Windows.

Dorazil jsem vyzbrojen živou distribucí Slax, nabootoval do paměti, spustil K3B a vypálil co bylo potřeba. Kolega si se zájmem systém prohlížel a jali jsme se debatovat. Nakonec bylo rozhodnuto, že když už o aktuální instalaci Windows přišel, nic mu nebrání vyzkoušet něco nového. Vrátit se může vždycky.

Situace se fádně opakuje: opět Ubuntu, opět nějaké ty aplikace, konfigurace, poučení a poté naprostá spokojenost. Stačilo jen za pár dní dorazit, vyřešit drobné potíže (typu: „Chtěl bych něco jako Total Commander.“) a uživatel je naprosto spokojen. Dokonce už po prvotní nevoli přišel na chuť virtuálním plochám, ačkoliv má zatím jen dvě :-).

Kamarád u Ubuntu zůstal a je s ním velmi spokojen. Ačkoliv má možnost se legálně vrátit k Windows, nemá k tomu důvod. Dokonce nedávno začal stříhat video ze své HDD kamery, zpracovávat fotky v Gimpu a dělat další pokročilejší akce. Uvidíme, kam až se dopracuje. Zatím nenarazil na žádnou nepřekonatelnou překážku technického rázu (například chybějící software).

Pár rad instalatéra

Výše zmíněné tři případy mají společné to, že se jednalo o „běžné kancelářské uživatele“, kterých je ale v našich končinách drtivá většina. Charakterizuje je především to, že mají společné požadavky: internet, ICQ, fotky, filmy, word, tisk…

Při podobných akcích je důležité nenutit, ale raději předvést, vysvětlit a počkat si na reakci. Vždycky se podrobně vyptám, co ten člověk vlastně potřebuje a očekává, abych měl jasno v tom, jak technicky na věc. Obvykle je důležité zdůraznit:

  • ovládá se to jako Windows
  • je to celé česky
  • budeš tam mít všechny potřebné aplikace
  • nebudeš za to už nikdy platit…
  • … a přesto to bude legální
  • nebudou tam viry ani antiviry

Otázka financí je přitom poměrně klíčová. Češi jsou stále naprosto neochotni platit za software, ale to je materiál na další blogpost. Pravděpodobně o tom budu brzy diskutovat na Českém rozhlase, protože to je velmi atraktivní a (bohužel) stále aktuální téma. Už jsem s rozhlasem předběžně dohodnutý.

Už jsem se také zmínil, že bylo potřeba vždy dořešit drobné uživatelské problémy. Říkám tomu „dvoufázový přechod“. Nejprve probíhá samotná instalace, předvedení, poučení a reakce na úplně první dotazy („A je tam taková ta planeta?“ – Google Earth).

Ve druhé fázi, která následuje po několika dnech, pak odstraním problémy, které se projeví při dlouhodobějším používání. Osvědčilo se mi lidem poradit pořízení papíru či OOo dokumentu, do kterého si budou zapisovat průběžně věci, které je trápí nebo se na ně chtějí zeptat. Pak, když dorazím na návštěvu, mají vše po hromadě a můžeme se věnovat postupně všem napsaným bodům.

Obvykle se jedná o banality (ve smyslu snadného řešení) jako absence Gnome Commanderu, potřeba nastavení ICQ, dotazy na vytvoření .doc dokumentů a podobně. Nic obtížného a neřešitelného. Tolik mé vybrané osobní zkušenosti s běžnými uživateli a jejich setkání s Linuxem, snad někoho inspirují.

Sdílet