Tak jsem odevzdal rukopis knihy

Po více než dvou letech odkladů, příprav a průběžné práce jsem konečně odevzdal rukopis své další knihy. Na pultech knihkupectví by se podle vydavatele měla objevit snad ještě v září.

Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se podařilo. Právě jsem odevzdal poslední kapitolu své nové knihy, která se bude jmenovat „Linux – postavte si počítačovou síť“. Bohužel příprava trvala déle, než jsem předpokládal a zabrala mi více než dva roky. Pokusím se stručně vysvětlit, jak k tomu došlo, protože je to pro mě celkem zásadní věc.

Když jsem psal předchozí knihu (za kterou jsem obdržel Cenu GRADA 2004), pracoval jsem ještě jako admin v jedné společnosti a psaní jsem považoval za klasický koníček. Psal jsem tedy pro radost a kdy jsem uznal za vhodné.

Po práci jsem nadšeně přiběhl domů, uvařil si velký hrnec kafe, sedl k počítači a běžně pět hodin v kuse pracoval na knize. Pravda taky je, že mi tenkrát psaní ještě tolik nešlo a tak jsem nepsal nijak závratnou rychlostí. Nakonec jsem ale odevzdával v termínu.

Protože jsem byl motivován a připraven pracovat na další publikaci, poměrně brzy jsem podepsal další smlouvu. Věděl jsem, že mě to baví a není důvod nepokračovat. Situace se ale záhy velmi změnila a já jsem se stal šéfredaktorem Root.cz. To samozřejmě přineslo naprostou změnu pracovní náplně a mě se psaní stalo prací na trvalý úvazek.

Samozřejmě tím utrpěla především kniha. Když za rok napíšete několik tisíc stran textu v práci (mám to skutečně spočítané), tak pak už nejste schopni odpoledne sednout k počítači a zase psát. To prostě nejde, ať jste jakýkoliv grafoman.

Přestože jsem se během oněch dvou let neuvěřitelně vypsal a není pro mě problém napsat deset stran (A4) odborného textu za čtyři hodiny (opravdu), tak jsem hledal úniky. Prostě počítač vypnete a honem pryč. Na pivo s kamarády, fotit do přírody, se ženou na výlet – prostě změna.

Stejným „problémem“ trpí i většina mých kamarádů, kteří začali po škole pracovat v IT. Dříve se zabývali aktivně psaním, programovali pro různé open-source projekty a podobně. Když se jim ale koníček stal prací, ostatní „počítačovnické“ akce šly stranou. Ne proto, že by je to nebavilo, ale prostě proto, že už nemají sil udělat z deseti hodin pracovní doby hodin třeba šestnáct. Raději jdou na procházku s dětmi.

Ačkoliv jsem to nečekal, přesně totéž se stalo mě a přestože technicky nebyl problém tu knihu napsat relativně rychle, prostě to problém nakonec byl a musel jsem se k tomu občas celkem nutit.

Nakonec ale dopadlo všechno dobře a myslím, že se kniha povedla. Tedy to si myslím já, uvidíme, co na ni řeknou čtenáři. Každopádně tímto děkuji lidem z Grady, za ohromnou trpělivost a shovívavost.