Hlavní navigace

Výběrové řízení na parťáka

19. 4. 2010 21:20 (aktualizováno) Svatopluk Vít

Máme dvě malé děti a kočku. Samo o sobě je to dobrý důvod k tomu, mít doma digitální fotoaparát. Když jsme koupili kočku, rozhodli jsme se, že pořídíme i fotoaparát. To bylo před pěti lety. Doba pokročila a fotoaparát stále máme. Občas však přestává vyhovovat a nastal čas se poohlédnout po následníkovi. V zápisku najdete mé shrnutí toho, jak jsem vybíral a co nakonec vybral.

Někdy v roce 2001 jsme si do domácnosti pořídili klasický fotoaparát na kinofilm. V té době to byl jeden z kompaktů se zomem a byl trochu dražší.  Jestli si dobře pamatuju, byla to Konica Minolta Zoom 130. Nafotili jsme s ním řadu fotografií. Dodnes je máme v albech a nikdy jsem je ještě nepřeváděl do digitální podoby.

V polovině roku 2005 jsem začal mluvit o tom, že bychom si mohli pořídit digitální fotoaparát.  Odpadne převod, ušetří se za fotografie, nehledě na klasické výhody „Fotím  všechno, pak to roztřídím“. Po dlouhých týdnech procházení všech možných i nemožných ceníků, nabídek (na internetu se tehdy ještě tolik prodejců nenacházelo) jsme se rozhodli, že zůstaneme u stejného výrobce. Výsledkem byl nákup zajímavého stroje Konica Minolta Dimage Z3. Není to totiž klasický kompakt a ani to není zrcadlovka. Je to stroj kategorie Ultrazoom. Člověk s ním zaujal, protože to bylo něco jiného, než na co byli lidé zvyklí. Opravdu dělá skvělé fotky, snadno se ovládá.

Do obchodu jsem však šel původně koupit model Dimage Z5, který byl novinkou a Z3 byla výběhovým strojem. Parametry však měly oba foťáky téměř totožné, lišily se jen a pouze v megapixelech (Z3 je 4MP a Z5 má 5MP). Recenze však říkaly, že oba čipy jsou stejně velké a že Z5 více šumí. Navíc byla Z3 v té době asi o 3 000 levnější př zachování stejného komfortu práce. Z revolučních věcí (na tehdejší dobu  ) bych zmínil především optický stabilizátor obrazu, snímání videa do 640 × 480 / 30 fps a také provoz na 4 klasické AA baterie. Optický zoom nabízející 12 násobné přiblížení je také velmi praktický. Po 5 letech používání musím říci, že foťák to byl velmi dobrý, v porovnání s dnešními strojky již však neobstojí.

Nástupce jsem chtěl logicky začít vybírat ve stáji stejného výrobce, jenže mám smůlu. V březnu 2006 vydala firma oznámení, že svou foto divizi ruší a převádí na Sony. Sony pak vyrábí řadu Cybershot DSC-Hxx, která z Dimage vychází.  Když se podíváte do ceníků zjistíte, že aktuální model Sony DSC-HX1 (jakožto asi nejpřímější nástupce Dimage Z3/Z5) je nabízen v ceně kolem 10 000 Kč. Jenže druhým pohledem také naleznete v ceníku model Sony Alpha A230 ve stejné ceně. Ale to už jsme někde úplně jinde. Alpha je totiž plnokrevná (byť amatérská a začátečnická) zrcadlovka s výměnnými objektivy.

A začaly ve mně bujet pochybnosti – pořídit další ultrazoom, který bude fungovat „out-of-the-box“ a bude s ním moci fotit každý, kdo jej vezme do ruky nebo se spíše (za stejné peníze) přiklonit k zrcadlovce, která je úplně jiná, náročnější na ovládání, za to však poskytující lepší výsledky byť i se základním setovým objektivem? Chci posunout své možnosti dále? Souboj zrcadlovka vs ultrazoom byl však hodně obtížný. Zrcadlovky v současné době totiž spadly na takovou cenovou úroveň, kdy za velmi slušnou sumu můžete mít techniku, na kterou nebude stačit ani sebelepší kompakt s ultrazoomem.

V prosinci jsme si dokonce nechali dělat profesionální fotografie od jednoho fotografa, který bydlí jen pár kroků od nás a jeden z dotazů mé ženy zněl : „Jaktože jsou ty fotky dětí tak jiné? Jaktože jsou děti ostré a pozadí je rozmáznuté? Myslíš si, že je to tím foťákem v ceně několika desítek tisíc korun nebo si hrál pan fotograf s Photoshopem? Můžeme někdy i my udělat něco podobného?“

Odpověděl jsem tehdy něco v tom smyslu, že to je právě focení zrcadlovkou, které k focení přistupuje úplně jinak, než kompakt či ultrazoom. A na celou záležitost zapomněl. Protože jsou teď děti ve věku, kdy je dobré dokumentovat jejich dílčí úspěchy, dostali jsme se do situace, kdy horší světlo v zimě a v bytě způsobuje, že fotky jsou rozmáznuté nebo tmavé – optika to nestíhá. Usoudil jsem, že by to chtělo nový foťák.

Zpět k rozhodování. Alespoň v jedné věci jsem měl jasno – nechci ultrazoom, půjdu do zrcadlovky.  Rozhodil jsem pár dotazů a zjistil, že přístroje značky Canon či Nikon jsou poněkud dražší (alespoň v té výbavě, jakou bych si představoval) a že Sony nabízí docela rozumnou cenu v poměru k výkonu. A stačí už i ten základní model Alpha 230. Když už jsem sumarizoval výsledky (přečetl jsem si několik recenzí a v podstatě jsem se utvrdil v tom, že tento model je pro mne ideální), náhle jsem své rozhodnutí změnil. Do výběru jsem totiž nezahrnul ještě jednu značku, která mi nabídla model „šitý“ na míru a ve výsledku ještě levnější než Alpha 230. Tedy tady trochu mlžím, foťák který mne ihned uhranul není levnější než Alpha 230. Jenže má vlastnosti vyššího modelu Alpha A330, který je cenou výše.

Při procházení recenzí na dpreview.com jsem totiž narazil na pro mne v tu chvíli neznámý model Pentax K-x. V recenzích (anglicky, česky) jsem však záhy objevil poznámky o tom, že ve své třídě jde o jeden z nejlepších strojů.  Pod českými recenzemi najdete vášnivé příspěvky o tom, jak se vůbec nevyplatí kupovat zrcadlovky tohoto ražení (nejvíce radikální) a když už tedy, tak ne se základními objektivy. Jenže v porovnání s ultrazoomem se to nedá srovnat, i když máte ty nejlevnější setové objektivy.

Všeobecně se recenzenti vyjadřují tak, že Sony Alpha A330 je dobrá, pro začátečníky výborná, ale má své mouchy. Trošku šumí a optika není nic moc. Když si přečtete recenze na Pentax K-x, obvykle se dočtete o tom, jak je fotoaparát výtečný, protože má společné vlastnosti se svou levnější obdobou  K-m a zároveň s vlajkovou lodí K-7. Je to takový dobrý mix všeho.

Mám-li já uvést, co mne přesvědčilo k závěrečnému verdiktu tj. nákupu Pentaxe, napsal bych asi, že v prvé řadě je to možnost používání AA baterií (!), možnost natáčet video a dobře hodnocená optika základních objektivů (ve srovnání se Sony). Když už jsem se o foťáku bavil se ženou, přesvědčila mne, že si radši pořídíme sadu dvou objektivů (18–55mm a 50 – 200mm). Navíc tato kombinace vyšla ve srovnání se Sony Alpha A330 a stejnými objektivy levněji.

Takže jsem jej přinesl domů a začal se s ním učit pracovat. Zjistil jsem, že neumím v podstatě nic. A to je velká výzva. Jistě, automatický režim funguje a asi s ním budu muset nějakou dobu vydržet. Dokoupím literaturu, zajdu na kurs a pak se uvidí. A pak se ještě vrhnu na zpracování fotek v PC…

Je to běh na dlouhou trať, ale z toho mála, co jsem měl možnost s ním experimentovat, mne to bude asi bavit.

Sdílet