Španělsko v kostce

Je pátek, a tak něco na odlehčení. Momentálně jsem plný postřehů a zkušeností ze Španělska, kde pracovně pobývám. Je užitečné se o nich zmínit, protože zjistíte, že se nám Španělé svou náturou podobají mnohem, než se ze začátku mi zdálo.

Tento zápisek bude věnován hlavně dopravě a věcem s tím spojených v španělském hlavním městě. Chci tím říci, že jsem si někdy opravdu připadal jako v Česku. Přesněji v Praze. Už když vystoupíte v Madridu na letišti, zarazí vás jedna věc. Taxíky. Vozy taxislužby jsou v Madridu všechny (bez výjimky) bílé s červeným pruhem. Snadno je poznáte. Troufám si tvrdit, že 70% vozů je značky Škoda. Takže vylezete ven a počkáte na první volný taxík, usednete do něj a zjistíte, že řidič neumí anglicky. Ne žy by uměl anglicky jen trochu, on neumí anglicky vůbec a ani jinak komunikovat nechce. Pokud nemáte cíl své cesty napsaný na papíře, nedomluvíte se s ním. Byl jsem varován a věděl jsem, že si mám zkontrolovat, že je taxametr na nule. Byl. Ale stejně to na vás taxikář zkouší, protože po dopravení k cíli požadoval o 6 eur více, prý za zavazadlo. Takže to je první pražská podobnost. Druhou podobností je to, že taxikář je v Madridu král. Jezdí si jak chce, kolik chce a kde chce. Pokud jsem se po Madridu pohyboval pěšmo, vždy mne v určitých „nebezpečných“ situacích nechal taxík. Denně jsem chodil asi 300 metrů od hotelu k mé přechodné kanceláři. Denně jsem na určitých místech viděl to, jak taxikáři čekají na zelenou na křižovatce tak, že jim polovina auta trčí do přechodu. Také jsem viděl, že taxíky se neobtěžují s jízdou na zelenou. Není možné udělat to, že padne na přechodu zelená a vy vstoupíte do vozovky. Opravdu se musíte rozhlédnout a podívat, jestli nejede taxík. Také jsem pochopil, že městská vyhláška taxíkům nařizuje mít v autě cedulku s tím, zda jsou obsazeni nebo volní. řada z nich cedulku nastavovala na „střed“, tedy něco mezi volný a obsazený. Proč, to jsem nepochopil. Všechny taxíky, kterými jsem jezdil, měly GPS navigaci, takže nikdy nebloudily. Navíc můžete kontrolovat, jestli s vámi taxikář objíždí uličky nebo skutečně jede nejkratší trasou.
Protože je ve Španělsku poněkud jiný životní rytmus, začíná dopravní špička až kolem půl deváté a ta večerní zhruba v půl osmé. Musíte si to uvědomit a počítat s tím. Ve večerní době, kdy je v Praze většinou po tom nejhorším, je Madrid docela ucpán. V tu chvíli začnete uvažovat nad tím, jak cestovat po Madridu rychleji. osobně se mi velmi líbí systém přednostních pruhů pro autobusy, taxi a motocykly. Dá se tak cestovat pohodlně a docela rychle. Nejrychlejší je metro. To disponuje 12 linkami, které město křižují docela hustě. V porovnání s pražským metrem působí madridské metro poněkud skromněji, je také méně hluboko a celkově je takové malé. Jeho síť je však samozřejmě mnohem rozsáhlejší. Pokud znáte metro v Paříži, jste doma. Madridské vypadá prakticky stejně. Zvláštností je to, že metro si bere elektřinu z koleje umístěné na stropě.
Všeobecně je metro pro cizince přehledné, ovšem s minimem informací v jiném, než španělském jazyce. Jízdenka je buď jednorázová za 1 Euro (platí v prostoru metra libovolně dlouho) nebo se nabízí jízdenka na 10 jízd za 6,40 Eur. Jízdenek je několik druhů, popisuji jen ty, které jsem používal. U vstupu jsou turnikety, které vás vpustí až poté, co vložíte jízdenku do stojanu, kterýžto ji zpracuje a jídenka se před vámi objeví až za turniketem. Trochu překvapen jsem byl tím, jak dlouhé intervaly mezi odjezdy jednotlivých vlaků jsou. Zatímco v Praze, je ve špičce možno do vlaku nasednou co 90 sekund, v Madridu je to dvojnásobek. A pokud se podíváte na interval nejdelší (tj. neděle večer), dostanete se až na 15 minut (při zhruba 10 v Praze). Metro ovšem funguje od 5:00 do 2:00.
A jako mnoho jiných evropských metropolí, patří Madrid motorkářům – skútrařům. Najdete je prakticky všude. Stojí na ulicích, každý na nich jezdí, všude se s nimi dá dostat. Vidíte na nich zaměstnance v obleku, vidíte na nich slečny či dámy, je to opravdu celkem univerzální a používaný dopravní prostředek. Oproti jiným městům si myslím, že se zde tolik neprohánějí dospělé motorky, ani na chopery moc nenarazíte. Asi na ně není moc místa.
Co se týká vozového parku, najdete zde prakticky to stejné, co v Česku. Jen tu není tak zastoupena domácí značka, tedy SEAT a v Madridu se jezdí nejčastěji s francouzskými auty. Koncernová auta (VW) zde také jezdí poměrně často. na opačném pólu najdete nějaká Ferrari a Lamborghini. Co mne také překvapilo je to, že zde prakticky nenatrefíte na auta s cizí poznávací značkou, drtivá většina aut jsou domácí.
Všeobecně mne Madrid docela překvapil, vypadá celkem zajímavě (zvláště jeho čtvrť s výškovými budovami) a docela mne překvapilo, jak se životní styl jeho obyvatel blíží Praze. Asi na tom srovnání něco bude (pokud se pamatuji, je nám v EU dáváno Španělsko za vzor). Ovšem v tomto městě musíte zapomenout na siestu. Vše je otevřeno obvykle celý den, nejčastěji od 10 do 22. Jen v neděli velká většina obchodů zavírá. Co se týká obyvatel, skoro každý mladý člověk má na uších sluchátka a poslouchá. Vidíte zde docela dost telefonujících lidí a překvapivě z PDA. Když přijdete do obchodu s výpočetní technikou, seženete zde opravdu hodně krabicových verzí všemožných produktů, včetně Linuxu. Ten se tady objevuje vedle Windows a jejich symbióza (alespoň v regále) vypadá dobře. Předinstalovaný systém jsem však jiný, než ten z Redmondu, neviděl. Nabízené notebooky startovaly někde kolem 500 Eur, desktopy byly '„v akci“ za 400.
Co se týká internetového připojení, v podstatě jsem nenarazil na internetovou kavárnu. Ano, je možno jít do obchodu jednoho velkého řetězce s rychlým občerstvením a tak v rámci nákupu požádat o kartu na 30 minut Wi-Fi připojení zdarma, ale to je vše. V hotelu připojení bylo, ale v ceně 10 Euro za 24 hodin. Co se týká služeb pro domácnosti, reklamám vévodilo ADSL v cenách kolem 30 Eur a měsíc včetně telefonu a 8 Mbit. Za 35 nabízeli i 12 MBit, taktéž s telefonem.
Tento zápisek nemá zase až tak velkou informační hodnotu pro odbornou počítačovou techniku, je to spíše sonda a pár postřehů.