A za komunistů bylo líp! - Díl 1

4. 3. 2010 13:07 (aktualizováno) Svatopluk Vít

V souvislosti s blížícím se 17.listopadem a zjištěním, že mladí lidé si už nedokáží pod pojmem „život za komunistů“ už nic konkrétního představit, jsem se rozhodl zveřejnit sérii několika článků popisujících mé zážitky a vzpomínky na dobu počítačového pravěku, pokud možno ještě před rokem 1989.

Hned na úvod – jsem ročník 1974. V roce 1989 mi bylo 15 let, ale i to stačilo, aby si mne režim trochu pokřivil. Asi si dnes nedokážeme představit, co museli mí rodiče pocítit, když jsem přišel ze školky domů (někdy kolem roku 1980) a začal jsem jim doma básnit „o velikém soudruhovi Leninovi“. Mohli mne maximálně vyslechnout, ale vlastní názor mi prostě neřekli. Ne že by nechtěli, byla to spíše pojistka, co kdybych to někde vykecal. A při nějakém úklidu na mne z krabice na dně skříně vypadl Mladý Svět s fotkami ze srpna 1968 plný tanků a barikád. Dostal jsem drobné vysvětlení, které bylo zakončeno tím, že přesnější informace mi budou sděleny někdy příště. Tohle se však k počítačům příliš neváže.
Dnes je to jednoduché. Počítač pořídíte prakticky všude, ve všech formách (přenosný/stolní), jste limitováni pouze tím, kolik na něj máte. Existují konzole, ale o „pravěké“ zábavě se už tak moc nemluví.

Jako „Husákovo dítě“ jsem s počítačovými hrami přišel poprvé do styku v maringotce, která byla vybavena asi 10 automaty. Bylo to na letní dovolené v kempu poblíž Lednice na Jižní Moravě. Házely se tam dvoukorunové mince za jednu hru. Ano, vypadá to, že to bylo levné. Ale není to tak úplně pravda. V té době stál rohlík 40 haléřů, 0,7 litrová Kofola ve skle 2,90 Kčs, lístek v MHD 1 Kčs, kopeček zmrzliny stál 70 haléřů, odpolední představení pro děti v kině za 2 Kčs a za 7 Kčs jste mohli mít krabičku cigaret značky Clea. No a navíc nebyl průměrný plat takový jako dnes, spíše v řádu 2 – 3000 Kč.

Obzvláště jsem si oblíbil dvě hry – klasický Pinball (ve dvou variantách – mechanický a digitální) a pak střílečku, jejíž jméno si nemůžu vybavit. Uprostřed obrazovky byla raketa, která se mohla otáčet o 360 stupňů a musela ničit vše, co se na obrazovce vyskytlo. Nemusím zdůrazňovat, že se musela vyhýbat všem troskám, případně nezasaženým raketám. Tedy něco jako Asteroids. To byly mé začátky s hraním her.

Zapomněl jsem se zmínit také o digi hrách. To jsou takoví ti předchůdci Gameboye. Byla to jednoduchá konzole s pouze jednou hrou. V té době jsme měli přístup k „vynikajícím“ sovětským hrám „Nu pogodi“ neboli Jen počkej anóbrž Zajíc a vlk, sbírající vajíčka od slepic. Tohle je pro mne herní klasika. Ještě dnes tuto hru mám doma. Dala se sehnat i varianta s potápěčem, který vynášel poklad a s kuchařem, který smažil palačinky. Na této stránce je pak úplný a vyčerpávající popis všech digi her z této série. Skvělé čtení. Nutno však zmínit to, že tyhle hry byly většinou kopie her od Nintenda, ale sovětští inženýři si s tím nelámali hlavu.

Pak tu byly ještě hry tuzexové a jinak získané. Ty byly většinou z kapitalistické ciziny. V roce 1985 jsem se díky shodě náhod dostal k naprosté herní klasice – Donkey Kong. Od mládí jsem zpíval v dětském pěveckém sboru. Ten byl rozdělen do různých věkových kategorií a právě v roce 1985 jsem přestoupil do koncertního sboru. To jsem byl v páté třídě ZŠ. Téhož roku byl koncertní sbor v Japonsku a já jsem přestoupil právě měsíc poté, co se z Japonska vrátili. Jako jedna z největších atrakcí byly právě video hry. Řada lidí si je přivezla a my na ně zírali. Téměř obřadně nám je vyvolení půjčovali. Velmi jsem si tu oranžovou krabičku užíval.

Další setkání bylo od šesté do sedmé třídy, kdy jsme měli ve třídě spolužáka, jehož otec emigroval do západního Německa a občas mu něco poslal. O tomto kousku nevím vůbec nic (o výrobci a jméně). Byla to hra podobná Space Invaders a hra byla žlutá, s pěkným velkým displejem. Ve třídě jsme hráli i soutěž o nejlepšího, nikdy jsem k nim však nepatřil. Další už jen telegraficky. Digi hra s námětem fotbalu – fotbalový brankář chytá míče posílané do jeho brány a přecházení rušné 4 proudové silnice.

Poslední digi hrou, kterou zmíním, je hra, kterou jsem sám dostal. Byl to námořník na lodi, přejíždějící mezi hejnem žraloků a sbírajícím kokosy. Je to tedy spíše varianta hry Parachute. Už ani nevím, kde skončila.

A pak jsou tu tzv. televizní hry. V té době (snad v roce 1987) se tak nazývala malá černá krabička, ke které byly dva ovladače. Byly připojeny kabelem a na menší krabičce byl jen jeden otočný knoflík. Když jste to připojili k TV, byla to v podstatě jen jednoduchá grafika. Dvě čáry a jeden malinký létající čtvereček. Říkalo se tomu tenis a cílem bylo udržet „míč“ ve hře co nejdéle a nepustit ho za svá záda. Tohle jsem zase viděl v NDR u jednoho z našich družebních kamarádů. Jako sbor jsme jezdili do spřátelených zemí na družební zájezdy do rodin. Na oplátku oni jezdili k nám. Co z toho, že jsme neuměli německy. Bavili jsme se rusky, ale stejně jen základní věci. Tahle hra nás však sblížila.

Zdá se, že to zase nebylo tak špatné. Mám ovšem sám několik celkem nepříjemných zážitků, které jsem vnímal už jako dítě. Stačilo jen dojet na hranice a chtít někam vycestovat. Vyplněné celní prohlášení a podezřívavé pohledy celníků, rozdíly v životní úrovni (byli jsme několikrát v Polsku, NDR a jednou i v SSSR) a navíc vyprávění lidí ze sboru o Japonsku a Švédsku, kde koncertovali. Ale také pionýrské nástupy a organizované zdravice, 1.máje a schůze, na kterých jsme mnohokrát zpívali – Česká hymna, Hymna SSSR, Internacionála a Píseň práce). Jeden z patronátních závodů byla totiž šachta. (Kdo to neví, jsem z Karviné). A v tom byl ten systém zvrácený. Nám jako dětem to nepřišlo divné. Vždycky jsme dostali žlutou sodovku (ano, tak na severu říkáme limonádě) a nějaký zákusek nebo tatranku. Schůze dostala slavnostní ráz, sbor dostal čárku, že se účastní veřejného života a ROH na šachtě vypadalo dobře, neb se stará o děti. Špatné to bylo v tom, že jsme ten pokřivený obraz společnosti vnímali jako standard…

V dalším díle popíšu „dospělejší“ techniku. Éra ZX Spectra, Atari či PMD-85 nebo IQ-151. To bylo trochu jiné kafe.

Hráli jste si s digi hrami?

Sdílet