Ve stěžování si patříme ke špičce světa

18. 8. 2009 6:41 (aktualizováno) Svatopluk Vít

Přečetl jsem si článek o tom, jak češi patří ke světové špičce, co se týká stěžování. Pak jsem si také přečetl jeden drobný komentář o tom, jak fňukáme a brečíme. Říkal jsem si, že je to trochu přitažené za vlasy. Jenže mám velmi živé dvě události, které to potvrzují. Do puntíku. Jak to tedy s tím stěžováním si vlastně je?Příklad první – otcovský

Můj otec žije v bývalém okresním městě a jako výdobytek moderní doby zde byla lokální společnost, která provozovala kabelovou televizi, připojení internetu a telefon na bázi IP. Tato společnost po vybudování infrastruktury a připojení hodně lidí sbalila krám a všechny své aktivity a zákazníky prodala UPC. Ze všech zákazníků se stali klienti UPC. To s sebou přineslo spoustu problémů při přechodu, nefungující internet, nefungující televizi apod. Nakonec vše proběhlo tak, že zákazníci původní společnosti dostali generální pardon a jejich nabídka služeb, kterou od bývalé společnosti dostávali a platili za ni byla naroubována na nabídku UPC. Kompenzací za to je ponechání původní (tedy nižší) ceny i v rozsahu služeb, nabízených původní společností. Konkrétně – můj otec měl nejvyšší nabídku včetně nejrychlejšího internetu a plné programové nabídky. V rámci převodu mu byla nabídka zachována, zůstala i původní rychlost internetu a platí za to míň, o digitální televizi nemluvě. jenže třeba u telefonu to je tak, že když voláte, voláte zdarma jen do lokální sítě v okresním městě, mimo hranice již platíte, večer také platíte, ale cena je výhodnější. Já ale například mám takový tarif, že v rámci UPC sítě volám zdarma kdykoliv a s kýmkoliv, ve večerních hodinách volám kamkoliv zdarma  a přes den jsou ceny také výhodnější.

Mému otci strašně leží na srdci to, že když chce se mnou mluvit po telefonu večer, musí platit, zatímco já mu volám zdarma. Kde je ta rovnost? Následoval můj dotaz – a kolik za to platíš? Po srovnání cen platil o několik stokorun méně. Takže brblá, protože nemá stejnou nabídku jako já, ale už nepřipomene, že za to platí méně. Takže i po propočtení provolaných večerních minut je na tom stále lépe. Není to z mé strany stěžování si, jen připomenutí jeho názoru, že když je něco jako v tomto případě, pak máme mít stejné podmínky. jenže my je stejné nemáme, já volám večer zadarmo. Na to jsem se ohradil zase já, že sice volám zadarmo, ale platím více. No jo, to je sice pravda, ale večer voláš zadarmo a to není stejné. Jak můžou mít dva zákazníci jiné podmínky? A na to já opět, to je sice fakt, ale ty platíš míň. Kdo by měl brblat?

Takže prostě česká nátura v brblání jak vyšitá.

Příklad druhý – autobusový brblal

Do práce jezdím MHD. je to časově nejvýhodnější, neřešíte parkování a protože se pohybuju na místech, kde je MHD dobře dostupná, nemám s tím problém. Stojím si takhle na zastávce a čekám. Teď přes prázdniny jsou intervaly delší. Vidím přijíždět autobus. Na metro to mám 3 zastávky, dohromady 5 minut.  Autobus přijel a trochu mne zarazilo, že mi u příjezdu něco chybělo. Bylo to onen typický zvuk při otevírání dveří. Dveře totiž byly otevřené. Nastoupil jsem do poměrně prázdného autobusu a jal se číst denní tisk. Naráz jsem zaregistroval jakýsi brblající hlas, který oznamoval něco o tom hovadu, co jezdí s otevřenými dveřmi. Byl to jakýsi muž, vypadal, že jel z flámu (i když se dušoval, že jede do práce), lehce se mu motal jazyk. Řval na řidiče, ať zavře dveře, že je tam průvan. Řidič slušně odvětil, že je to na konečnou již jen dvě zastávky a že se tedy pokusí dojet tak, protože má technickou poruchu a dveře nejde dovřít. na to pán odvětil, že ho to nezajímá, že otevřené dveře nemají být. Řidič zastavil dal se s mužem do diskuze. vadí vám ty dveře? je to fakt už jen kousek. Dělám to jen proto, abych vás a ostatní cestující dovezl na konečnou a nemuseli jste čekat na další spoj. Pán odvětil, že mu to vadí. Řidič se rozjel, dojel na další zastávku a oznámil, ať si všichni vystoupí, že dál nejede, protože si pán stěžuje a on nechce mít problémy. nejvíc začal křičet onen pán, proč řidič nikam nejede, když on jede do práce. Všichni vystoupili a řidič zůstal stát na zastávce. Onen pán se s ním dohadoval, jak si to představuje, že nejde dál, že si na něj bude stěžovat, protože on jede do práce a nebude tam včas.

Takže taky brblal a nevěřil, že se něco stane? Slovy klasika – hoďte na něj deku, nebo ho zabiju…

Tolik mé zážitky. Kdybyste chtěli vědět, jak to tedy s námi je, zde je onen zmiňovaný článek. Sice mluví obecně o stěžování si, na brblání to však jde převést taky.

Sdílet