Kultůra za pjetset

Ve skutečnosti to bylo tedy více než 500, ale měl jsem tu čest, se ve čtvrtek zúčastnit hudebního zážitku v Kongresovém centru v Praze. Možná to sem ale úplně nepatří, jenže je víkend, odlehčujeme téma a navíc je o mně známo, že si potrpím na dobrou hudbu.

Nejdříve reálie – v šesti letech jsem začal zpívat v dětské pěveckém studiu Permoník a s aktivním vystupováním po koncertech jsem skončil někde kolem 18 let. Za tu dobu jsem měl možnost vystupovat po desítkách zajímavých míst po celé ČR i v zahraničí. Součástí zpěvácké kultury bylo i poslouchání nahrávek a debata o různých umělcích.

Na „stará“ kolena se mi poštěstilo se dostat i k živým koncertům hvězd, které jsem měl naposlouchané z kazet a CD. V dubnu 2005 jsem byl na koncertě Luciana Pavarottiho, ve čtvrtek jsem měl možnost slyšet další legendu jménem Bobby McFerrin.

Reakce okolí na tohoto zpěváka je vesměs taková, že nikdo neví o koho jde. Když zmíním černocha s dredy, někteří se chytnou. Co zabírá spolehlivě je však titul jeho nejznámější skladby „Don't Worry, Be Happy“, která je paradoxně trošku jiného ražení, než to, co ve skutečnosti dělá.

Včera jsem proto kolem půl sedmé vyrazil z domu, abych metrem docestoval do Kongresového centra a jak jsem následně zjistil, byla to ta nejlepší volba. Okolí bylo silně ucpáno automobily, které se snažily zaparkovat. Po menším zmatku, kudy se do budovy dostat, jsme se tam dostali. Plánovaný začátek koncertu byl v 19:30, takže už v 19:45 mistr nastoupil na jeviště. K mému velkému úžasu se lidé trousili až do čtvrt na devět. Mezi přítomnými jsem zahlédl mnoho osobností z hudebního, baletního i politického života (mimochodem pan primátor si pochroumal nohu neb se zde pohyboval o francouzských holích).

Když o Bobbym nic nevíte, můžete si jeho styl zpěvu představit tak, že je to člověk, který má neskutečný hlasový rozsah a navíc umí skvěl improvizovat. Skladby, které zpíval na koncertě mají v podstatě jen nějakou kostru, zbytek vzniká na místě a spontánně. Rád zapojuje publikum ať už tím, že jej virtuálně rozdělí na dvě poloviny, každé polovině přidělí její motiv a pak diriguje a ukazuje, kdo zpívá. Dalším dosti častým jevem je to, že se vydá na pouť mezi diváky a začne s nimi zpívat tj. zazpívá jednoduchý motiv a je jen na vás, zda jej po něm zopakujete nebo si vymyslíte jiný, zda zazpíváte ve dvojhlase atd. Seděl jsem ve druhé řadě, takže z tohoto pohledu dobré. Také zjistéte, jak je na tom kdo s improvizací a že i člověk, který má s intonací vážný problém, může být za hvězdu, neboť Bobby to rozpozná a hudební motiv uzpůsobí.

Dalším velmi zajímavým prvkem byla chvíle, kdy oznámil, zda je mezi přítomnými někdo, kdo by si chtěl zatancovat, když mu k tomu bude Bobby zpívat. Nejdříve nebyl nikdo, pak jeden zájemce a nakonec to skončilo asi tak sedmi dobrovolníky. Nutno však přiznat, že to nebyli žádní nadšenci, ale lidé, kteří mají tanec rádi. Ovšem předváděli neskutečné věci. Dokážete si představit, že jdete na jeviště a nevíte jak dlouho a na jakou hudbu tam budete tancovat? Cit pro věc byl vidět z toho, že Bobby každého tanečníka odhadl a styl hudbu seděl k jeho výrazu. Je možné, že třeba rámcově byli domluveni dopředu (to opravdu nevím), každopádně vlastní tanec byl jedna veliká improvizace a bylo vidět, že někteří tanečníci to zvádli lépe, jiní hůře, veskrze to však bylo vystoupení nadprůměrné.

Součástí koncertu byli i hosté. Jako první se představila formace Clarinet factory. Představte si 4 pány s klarinety (každý jiný, myšleno typově), kteří napochodují na jeviště a spustí nějakou improvizovanou skladbu. Asi tak půl minuty trvalo, než se všichni dohodli, jak se skladba bude ubírat, na konci to však byl perfektně šlapající stroj, kdy si jednotliví muzikanti předávali hudební motivy mezi sebou a bylo jedno, jestli na klarinetu nebo zpívaně. Navíc se předváděli, kdo toho dokáže víc a o vítězi nebylo rozhodnuto. Tohle bylo opravdu zaímavé a přiznám se, že mě to přimělo se podívat, kdy by se dalo zajít na Clarinet Factory jako na samostatný koncert.

Druhý host byl Dan Bárta. Když přišel a posadil se, ihned mi na mysl vytanula myšlenka – dva samorosti. Hudební projev byl podobný a také se báječně doplňovali. Myslím si, že jejich nadšení nebylo hrané a že si tu svou skladbu užívali. Dana Bártu znám, takže jsem si jej v deblu s Bobbym McFerrinem dokázal představit a přesně to splnilo mé očekávání.

Nedá mi to ještě se zmínit o hrách s publikem. Bobby se moc nesnažil komunikovat anglicky, asi byl poučen, že to s ní není v Česku moc slavné a bylo vidět, že se opravdu dá domluvit i bez ní, jen pomocí ukazování a zpěvu. Jeho hry byly velmi rafinované a skvěle vypointované. Jedna spočívala v tom, že se postavil na určité místo na jevišti a zazpíval tón. Pak udělal úkrok vpravo a zazpíval tón o něco vyšší. Úkrokem vlevo se vrátil na původní a pak ještě jedním naznačil, že na tomto místě se zpívá tón nižší. Tímto způsobem popsal 4 pozice. Postupným poskakováním po jevišti hlediště donutil zpívat podle jeho „not“ a sám do toho zpíval melodickou linku. První úskok následoval, když se postavil na pozici, kterou nedefinoval, publikum pochopilo a samo zvolilo tón. To se pak ještě několikrát opakovalo a vyvrcholilo při poskakování zcela vlevo nebo zcela vpravo.

Třetí host byl chlapecký sbor Boni Pueri. A tam došlo na přímé srovnání. Na jevišti se objevilo asi tak 30 chlapců ve věku od 7 do 15 let (bych to tak tipnul). A bylo vidět (nebo spíše slyšet), že když dojde na improvizaci, je sbor bezzubý. Zaskočilo mne, že někteří členové nebyli schopni ani zopakovat námět, který Bobby předzpíval. Můj dojem ze sboru byl takový rozpačitý a na to, že se jedná o špičkové pěvecké těleso u nás – celkem průšvih. Ale vím, že pokud je skladba nacvičená, pak už není problém a vše je perfektní. Stále musíme mít na paměti, že jsou to děti a že z pohledu dospělého je to jiné.

Nakonec se ještě zmíním o samotném závěru koncertu. Poté, co byl oznámen konec, byl Bobby ještě dvakrát vytleskán. Dostal pokaždé květiny. Pak jsme ještě asi 5 minut tleskali a už nepřišel a ani nepřidal. Škoda, čekali jsme na to. Mohl třeba skončit o 10 minut dřív, nechat se vytleskat a pak přidat. Neudělal to.

Jinak to byl zážitek velmi dobrý a peněz za lístek vydaných rozhodně nelituji.