Katka aneb na dno za 14 let

Tento zápisek nemá s IT nic společného. Jen se v něm píše, jak jsem navštívil kino a na jaký film jsem šel.  Docela často sleduji dokumenty atak jsem si řekl, že vyzkouším nový počin Heleny Třeštíkové nazvaný Katka. Byla to dobrá trefa.

Už v roce 2001 jsem se zájmem sledoval sérii dokumentů nazvanou Ženy na přelomu tisíciletí. Asi největší „zásek“ ve mě zanechala část V pasti – Katka. To bylo v roce 2001. Dokument popisoval 5 let života mladé dívky, toho času závislé na drogách. Příběh začíná v roce 1996 v komunitě narkomanů. Mladá a pohledná dívka Katka popíše svůj příběh, jak se dostala k drogám a jak se to na ní podepsalo. Už v té době to byl sled pokusů o to s drogou přestat, ale prostě to nešlo. Dokument končil tím, že Katka stála před Národním divadlem a čekala na zákazníky, kteří „to chtěli udělat rukou nebo pusou“. Peníze na drogy prostě potřebujete. Droga strhala její rysy a vypadalo to s ní bledě. Ale s kterým člověkem propadlým drogové závislosti to takhle nevypadá?

S vědomím toho, že tohle bude část dokumentu, který už jsem viděl a že možná uvidíme, jestli se dozvíme něco nového, jsme na něj s manželkou vyrazili. V kině už jsme nebyli dávno, takže nás celkem překvapila cena lístku (za 169,–), ale vzhledem k tomu, že po Praze to v moc kinech nedávají a že premiéra byla minulý týden ve čtvrtek, jsme si zřídili rezervaci (pro strýčka příhodu).  Nakonec to byl velmi dobrý tah, protože sál byl plný. To bylo velké překvapení. Zpět k dokumentu.

Nejdříve se objevil jakýsi lehký úvod, který celkem letmo zmiňoval osud Katky a prvních 5 let s drogovou závislostí. Po roce 2001 se toho však hodně událo. Starší část končí tím, že se Katka rozejde s Láďou, se kterým si byli velmi blízcí. Pak žije sama, později se v jejím životě objeví nový muž jménem Roman. Příběh plyne jako sled epizod, zdánlivě se točící kolem jednoduchého schématu – sháníme peníze na drogu, máme drogu a užíváme si, abstinujeme, pokoušíme se s drogou přestat na léčení, přerušíme léčení. Měsíce plynou a zlom nastane v roce 2007, kdy Katka zjistí, že otěhotněla.

Sled velmi absurdních scén začíná houstnout. Věděli jste například, že pro narkomanky existuje speciální oddělení, které se o nastávající matky stará? Rozklad osobnosti Katky je v plném proudu. Droga ji zničila natolik, že se dokáže „nervnout“ v ordinaci, kdy na ní doktorka „loudí“, jak se dítě bude jmenovat.  Opravdu velmi obdivuji, s čím se musí v této ambulanci setkávat a jaké problémy musí řešit. Scéna z ordinace má vrchol ve chvíli, kdy se Roman pokouší doktorku velmi hrubým způsobem seřvat za to, že Katku rozrušila. Nedá mi to, ale v té chvíli si opravdu něco pomyslíte o intelektu Katčina přítele (později máte ještě několik dalších možností se přesvědčit, že to není ojedinělý stav). Katčino těhotenství pomalu spěje ke konci a začínají se vyjasňovat jasná pravidla – porodíš, půjdeš na detox a pak do speciální komunity, pro matky s malými dětmi. Jen v tomto případě nebude mít sociálka problém s tebou a tvým dítětem ve výchově. Zároveň se dozvídáte, že vlastně vaše závislost už není jen vaší závislostí, abstinenčními příznaky bude trpět i to nic netušící právě narozené dítě. Ale vše je jednoduše zvládnutelné, pravidla jasně definovaná.

V dokumentu najdete několik velmi mrazivých scén a nejsou hororové. Umíte si představit něco horšího, než matku v osmém měsíci, která stojí před kamerou s píchá si dávku? Další hodně dobrá scéna následuje hned po porodu, kdy se porodník ptá, kdy si matka brala poslední dávku, aby věděli, jak silné abstinenční příznaky bude dítě mít. Pak už vám snad ani nebude vadit všudy přítomný nepořádek ve sqatu a o hygieně všeobecně (koupání v kašně nebo v potoce).

Po porodu se začíná objevovat slabý náznak toho, že se něco ve svědomí obou partnerů pohnulo a že je snad dítě „nakopne“ k tomu, aby se svou závislostí začali něco dělat. Zůstane však pouze u náznaku. Původně denní návštěvy se postupně mění na telefonické dotazy a nakonec skončí nadobro. V zájmu dítěte se úřad rozhodne odebrat Katce rodičovské právo. I když to byl pro ni na úvod smysl života, na konci se zdá, že je to vlastně úleva.

Ve filmu je ještě spousta „zajímavých“ scén. Přidám spíše osobní pocity a dojmy. Vím, že bych takhle nechtěl skončit. Vím, že bych nechtěl aby takto skončily mé dcery. Když jsme se vraceli domů a naše zážitky probírali, padla jedna taková absurdní věta, že nám snad ani nebudou vadit zelené vlasy a piercing po celém těle. Jenom ne tohle.  Když přelezete čáru, za ní už se nedostanete. I když si myslíte že ano.

Nejzajímavější na tom je, že za celé těhotenství neměla Katka žádné zdravotní problémy (nebo nějaké komplikace, nebylo to z filmu patrné), dítě se narodilo v pohodě a po porodu byla matka taky dobrá. Znám ve svém okolí spoustu žen, které když zjistily, že jsou těhotné, daly nohy na stůl, aby se nedej bože něco nestalo a přesto to nevyšlo. Pokud si chcete představit horší životní styl, asi už to ani nejde. Navíc má žloutenku všech tří typů, problémy s játry a je to chodící troska. Tohle vše ve 33 letech. Přesto je i po čtrnácti letech stále naživu…

Pokud máte dospívající děti, vřele doporučuju popadnout za ruku a do kina přitáhnout. Když nic, aspoň se nad tím zamyslí. Ale myslím si, že budete mít (alespoň na chvíli) doma o čem povídat.

Na celém tom dokumentu je vidět, že je to opravdu jen sled nasnímaných scén, které nejsou nějak aranžované, o to víc z toho mrazí. Je to jen příběh jedné dívky. Navíc je to dívka sice závislá, ale trochu prominent – Helena Třeštíková a kamera určitě způsobila, že některé věci šly možná trochu hladčeji, než by to šlo u někoho jiného (třeba jednání na úřadech). Já si z toho odnáším, že v Česku existuje celkem dobře provozovaný záchranný systém, který stojí a padá na tom, že ho jako cílová skupina budete chtít využít. A pokud ne, nemáte šanci. Jen přežíváte. Na druhou stranu stačí jen málo – říct, že to překonáte. jenže je to zatraceně těžké…