Názor ke článku Jak jsme sledovali pohádky před VHS a DVD od benghi - Jsi dědeček...a já asi taky ;-). A to...

Jsi dědeček...a já asi taky ;-). A to jsem o chlup mladší.

Diax byl úžasnej stroj, daly se tím promítat jak pásy, tak diapozitivy. S otcem jsme Diax předělali na halogenovou lampu a pak chodil velice pěkně. A k tomu perličkové plátno. Leč, nebyl to jedinej zdroj zábavy, tedy alespoň jak to znám já.

Další možnost byly 8mm filmy. Buď Normál nebo Super. Na ty Normály jsme sehnali kdesi promítačku Malý Muck, která zcela jistě pamatovala hakoše v čechách a měla jednu zajimavou vlastnost. Motor nebyl dostatečně silný, aby celé soustrojí rozběhl, čili se mu muselo pomocí specielní páčky pomoct ručně a stručně.

Poté se podařilo sehnat stroj, kterej uměl obě normy, nějakej bazmég z meopty. Blbou vlastností tohoto stroje bylo, že měl obě cívky na jednom trnu (trubka a tyčka) a trochu se to v meoptě mechanicky nepovedlo. Leč stroj chodil. Daly se sehnat pohádky na 8mm filmech (podotýkám, bez zvuku), ale co bylo pro mně zajimavější byla kamera. Natáčelo se na 16mm pás, který měl perforaci z obou stran a natáčelo se vždy na polovinu. Po vyvolání se film rozříznul řezačkou na dvě poloviny, které se slepily za sebe. Stroj to byl ozrutný jménem Admira poháněný pérem, které se před pořízením záběru muselo natáhnout. Dlouhý záběr udělat nešlo, ale při těch 10 minutách, co ten film měl... S trochou dobrý vůle se dalo k tomu dotvořit zvuk magnetofonem (v mém pádě už vyřazený Sonet DUO), jedinej problém byl synchronní start, ale zvládnout se to dalo. Navíc filmová kamera uměla snímat po obrázcích, když jste si vzali nějakou rychle rostoucí kytku a stativ, daly se dělat zajimavý záběry. Myslím si, že dnes s webcamem a počítačem by to šlo ještě snadněji, ale nevím, že by si s tím někdo hrál. Tehdy nějak byla chuť blbnout s takovejma věcma a blblo s tím dost lidí.

Posléze se podařilo sehnat stroj Meoclub 16 kterej fungoval na 16mm filmy, který byly už zvukový. Podotýkám, že na 16ku jsem nikdy neměl vlastní kameru. Faktem taky bylo, že na 16mm se daly půjčovat kopie v půjčovnách a k vidění toho bylo hodně. Popravdě řečeno, akce typu letní kino na dvoře mi chybí a televize (byť velká jako prase a placatá jak přejetá od parního válu) tohle NIKDY v odpovídající kvalitě nenahradila. Ani s projekční televizí to neuděláte, popravdě řečeno, obraz s uhlopříčkou 5m jsem od tý doby neviděl, navíc ten film měl takový ,,rozlišení'' (hrubost zrna se tomu říkalo u filmu), že vedle toho může jít dnešní HD přesně tam. Pořád to ještě není tak dobrý jak film.

Ač jsem od fotografie nejdřív utekl k rádiu, odtam k počítačům a od nich zpět k rádiu, film mne fascinuje dodnes. Vyústilo to v to, že jsem si v roce 2004 koupil za pár korun televizní kamkorder systému Hi-8 ,,na součástky'' a za asi další týden ho uvedl do funkčního stavu no a tuhle hračku mám doteď.

Ještě mě ale napadlo, svět fakt vypadal úplně jinak, ale mám dojem, že lidi byli míň udření a zbýval jim čas a chuť na blbnutí s různejma dost divokejma věcma. Dost lidí fotilo, jiní si hráli se záznamem zvuku, jiní zas blbli s rádiem řízenejma modelama, stavěly se různý vysilače, skoro každej něco takovýho dělal. Dneska tohle není a kdyby mě známej občas nevytáhnul, tak bych si asi taky zalítat s modelama nešel, do toho, abych stavěl nějaký rádio mě taky už musí vysloveně nutit, jsme všichni unavení a do ničeho není chuť. Přitom možnosti jsou daleko větší než tehdy. V čem to sakra vězi?