Hlavní navigace

Simulátor baroka

8. 5. 2009 22:00 Svatopluk Vít

Občas si dovolím zveřejnit i nějaký ten zápisek přímo nesouvisející se zaměřením tohoto webu a učiním tak i dnes. V neděli 3.května jsem si nadělil původně malý zážitek, který však přerostl v takřka kolosální orgii. Vím, že je tady dost hudebních znalců, ale teď se uvidí, kolik z nich je „postižených“ jako já.

Některé části článku nebudou úplně mimo mísu, později to rozepíšu. Nicméně už nějakou dobu jsem při svých cestách pražskou MHD zaznamenával podivný plakát složený ze dvou ženských tváří. A navíc nad tím bylo psáno Rinaldo. Trochu mne to mátlo, ale pak jsem si vzpomněl, odkud to znám. Ještě coby dítko školou povinné jsem v rámci svého pěveckého koníčka (ano, od šesti do cca 18 let jsem prošel několika pěveckými sbory) musel povinně navštěvovat i hodiny tzv. hudební nauky. Brali jsme tam nejenom noty, učili se intonaci, ale bavili jsme se i o skladatelích. Nějak se to ve mně vyprofilovalo a zamiloval jsem si obdodí barokní a starší. K jedněm z nejvýznamějších autorů patřil i Georg Friedrich Händel. A právě Rinaldo je jedna z jeho více než 40 oper, které napsal. Pokud si myslíte, že Handela neznáte, zkuste třeba stránku na slovenské wikipedii, která obsahuje ukázku z jeho oratoria Mesiáš. Konkrétně jde o závěrečnou část nazvanou Haleluja. Znáte, že?

Ale zpět k Rinaldovi. Zjistil jsem, že Stavovské divadlo v Praze ve spolurpáci s Le Théâtre de Caen, L’Opéra de Rennes a Le Grand Théâtre de Luxembourg nastudovalo tuto barokní operu a do konce roku ji uvede v několika reprízách. Na stránkách prodejce vstupenek jsem zjistil, kdy je je ještě volno a kdy bych se mohl jít podívat. Teď následuje část zajímavá ve vztahu k IT- lístky je možno zakoupit jak v pokladnách divadla, tak i přes internet. Vybral jsem si příslušný termín, volné místo (od kterého se odvíjela i cena za vstupenku) a zaplatil pomocí platební karty. Chvíli jsem váhal, jestli si nechat lístky zaslat, nebo si je na stanoveném místě vyzvednout. Vyzvednul jsem si je sám, tedy vyzvedla je má tchýně. Všechno klaplo a z IT pohledu nelze nic vytknout.

Nezmínil jsem však, že se ve svém hudebním stylu se svou ženou trochu rozcházím. Tak když slyší slovo opera, moc se na to netváří. Ale ona to tak úplně není opera, ona je to barokní opera, což je dost podstatný rozdíl. Takže jsem stejně nakonec šel se svou tchýní, kterou jsem vytáhl do společnosti a zároveň zaúkoloval přebráním lístků.

Schválně jsem na internetu nehledal nic o této pražské inscenaci, chtěl jsem to na sebe nechat působit od prvního do posledního tónu. Vydržel jsem to a ve stanoveném termínu jsem se v doprovodu tchýně objevil ve zmiňovaném stavovském divadle. Zjistil jsem, že i má tchýně patří k jedněm z mladších návštěvníků (mé ženě je lehoučce přes třicet a má tchýně ji měla až po vysoké, žhavte závity, kolik jí je asi tak let, ale já jsem vám to neřekl), já jsem tam byl vyložené ucho. je to důkaz toho, že jsem si vybral špatně a mladé lidi to nezajímá? Nevím, neumím na to odpovědět, ale asi to souvisí s tím, že je dnes tolik možností seberealizace a zábavy. A opera nikldy nebude patřit k masové zábavě

V orchestřišti se krčilo několik hudebníků, rozhodně však ne symfonický orchestr, spíše komorní těleso. Ale pak jsem si řekl, že to vlastně tak má být, barokní orchestry nebyly nějak přeplněné. Pozornost poutaly loutny, které hned tak často neuvidíte.

Na jeviště nebylo vidět, byla zatažená opona. S tchýní jsme se snažili uhodnout, kam se budou promítat slibované titulky v češtině a angličtině (zapomněl jsem dodat, že opera byla prováděna v originálním italském znění). Když vše začalo a hudebníci odehráli přdehru, bylo vše jasné – nad jevištěm byl kousek, kam byly titulky promítány. A opět IT vložka – notnou část představení jsem se snažil nejdříve pochopit, kde mají ten zpětný projektor a jestli používají PowerPoint…

K titulkům se váže i humorná scénka, kterou si ti bystřejší jistě vybaví z přednášky před operou Járy Cimrmana „Úspěch českého inženýra v Indii“ (slavná, v notách nedochovaná opera V chaloupky stínu), která v podstatě paroduje to, co se v reálném čase dělo na jevišti. Na titulcích naskočilo „Kolo fortuny se točí dál“ a sólistka zpívala pětiminutovou árii.

Nicméně již od počátku zaznamenáte perfektní barokní hudbu prováděnou v co nejautentičtějším zvuku. Nikde žádný mikrofon, vše samozřejmě hráno i zpíváno naživo. Pohledem na scénu zjistíte, že kulisy jsou v první části docela minimalistické, ale výtečně zvolené. Kostýmy plně odpovídají duchu barokní doby a skvělé je i přehnané líčení, které má však při osvětlení svíčkami něco do sebe a perfektně vše doplňuje.

Opera má celkem tři jednání a nějak jsem se pozapomněl podívat , jak je dlouhá. Je to stejně jedno, protože to, že první jednání trvalo 75 minut prostě nezaznamenáte. Při představě, že následují ještě další dvě jednání o stejné délce vás však může vyděsit. Celková délka představení je více než 3 a půl hodiny. V každém jednání však na vás realizátoři připravili několik věcí, které vám nedovolí vydechnout. Nejdříve pozorujete zmiňované svíčky, které jeviště osvětlují jen zepředu a dávají tak opeře tu správnou atmosféru. Má představa je taková, že naši předci na tuto operu chodili za stejných podmínek. Posloucháte pěknou hudbu a naráz se od stropu snese kočár s královnou.

Druhé dějství ukrývá asi neznámější Händelovu árii – Lascia ch'io pianga, která se z již tak vynikající hudby vynoří jako blesk z čistého nebe. Nutno dodat, že árii dobře odzpívala i sólistka, původem z Argentiny. K sólistům ještě dodám, že v 18. století bylo obvyklé, že skladatelé psali jisté party pro kastráty. V té době bylo docela běžnou praxí, že pokud jste to myslel s hudbou vážně, mohl jste se podrobit ještě před pubertou kastraci, která způsobila nedostatek hormonů  způsobujících přeměnu chlapce v muže. Mimo jiné se to projevovalo v tom, že chlapec nezmutoval a zůstal mu hlasový rozsah chlapce i v dospělosti. Zároveň to mělo vliv i na plíce a jejich kapacitu. Prostě jste své kariéře obětovali (skoro) vše. Za to jste pak patřili k privilegované skupině lidí, která se profilovala jako skvělí a obsazovaní zpěváci. Je jasné, že jste museli cvičit, vaše jedinečnost pak spočívala v tom hlasovém rozsahu. Na konci devatenáctého století se však kastrace za účelem „hudebním“ stala ilegální a slavná, více než dvěstěpadesátiletá tradice upadla.

Opery z této doby však zůstaly a dnes se to řeší tak, že daný part zpívají buď kontratenoři (mají podobný hlas jako kastráti, jedná se však o tvrdě vydřenou pěveckou techniku, v dnešní době je to např. Andreas Scholl) nebo ženy – altistky či mezzosopranistky.

Navíc se druhé dějství odehrává na vodě a scéna je vtipně vyřešena tak, že pruhy hedvábné látky po ní jezdí v pásech a dělají iluzi tekoucí vody. Navíc se zde na lodi i cestuje. Třetí dějství přináší pyrotechnické efekty jako jsou hořící pochodně, hořící větve nebo pekelné síly dštící oheň. Navíc pochopíte, proč měla dračí hlava u povozu z prvního dějství tak dlouhý krk – ve třetím dějství si totiž zahraje na celého draka včetně těla.

Celým představením se táhne spousta zajímavých nápadů jako je např. integrace orchestru do scény. V případě hraných fanfár se část sekce trubek objeví na scéně v kostýmech a nalíčená a své party hrají zpaměti přímo z jeviště včetně choreografických figur. To stejné platí i o sekci fléten, kterážto mi v druhém dějštví z orchestru zmizela. najdete zde i slavnou „autorskou“ árii, kterou si napsal Händel na tělo. jedná se o árii, kdy předváděl své umění při doprovázení zpěváka. Toto sólo je také fascinující.

A také prozradím, že se na scéně občas sthrne i strašlivý vichr (skoro se mi chce dodat z hor, ale vůbec ho není zapotřebí) a je jen na vás, abyste přišli na to, jak to režisér udělal. Záznam to není, je to živé. Určitě už vás pak také nepřekvapí kulisácké fígle s nahoru či dolu se pohybujícími stromy, či přílet ptáčků na scénu s patřičným partem fléten, který je neopakovatelným zážitkem. Dobře vymyšlená je i choreografie skládající se z barokního tance, baletu a zejména gest. Ve chvíli kdy daná postava nezpívá nebo nemá na jevišti nějakou akci, přechází do nějaké statické pózy. Tento nápad je opravdu skvěle dotažen až do konce a dá se říci, že bych si to bez něj nedokázal představit.

Celkově lze říci, že celé představení je skvělou ukázkou toho, že když někdo něco umí a dělá to pořádně, výsledek stojí za to. V průběhu večera několikrát zazní potlesk po áriích a závěrečná děkovačka je také dobrá. Pokud se trápíte stresem a chcete zrelaxovat, vřele doporučuji návštěvu představení. je to opravdu 3 a půl hodiny relaxace při nádherné hudbě. Uvědomte si prosím, že v roce 1711, kdy byla opare poprvé předvedena v Londýně, byla opera zábavou pro masy. Proto je i tato opera naspána srozumitelně, s poutavým dějem, skvělou muzikou, která nění vůbec těžká. Může se vám stát, že se přistihnete, že vám některé motivy zní v hlavě a nechce se jim ven. Sám za sebe musím říci, že se mi více líbily výkony mužů, část ženských sólistů měla projev velmi podobný a těžko se od sebe rozeznávaly.

I v dnešní době lze dokázat, že je možno předvést představení, které se přímo neopírá o vymoženosti moderní doby (ano, něco z moderní doby potřebujete, ale není to prvoplánové) a zároveň můžete dostat balzám na duši. Pokud jste někdy slyšeli nějakou vážnou hudbu typu Malá noční hudba nebo Čtvero ročních dob a líbila se vám, zkuste i operu Rinaldo. Do konce roku máte ještě několik možností. Já sám za sebe (i za svou tchýni) jen doporučuji. Je to prostě 3 a půl hodiny odpočinku v příjemném prostředí.

Ještě se sluší zmínit stránku představení, kde najdete i docela dost fotografií z představení. Při prvním prohlížení se zdají být poněkud ponurné a nezáživné. Asi to tak je, ale perfektně se to k tomu hodí. Chcete-li dobrý tip na dárek pro někoho, kdo má hudbu klasičtějšího střihu rád, kupte mu lístek, určitě to ocení.

Sdílet