Odpověď na názor

Děkuji autorovi za hezký článek...Jsem ročník 76, trochu pamatuji na komické hlasování o vedoucích jednotlivých oddílů. V mosteckém kině sedí snad 400 školáků. Já s trumpetou v ruce na pódiu jako pionýrský trubač. Vedle mne bubeník C. Pionýrská šéfová řekne třídu a poté, kdo byl navržen do ní jako pionýrský vedoucí. Vždy se jedná o dítě s dobrým prospěchem a chováním, které umí různé stranické básničky a vůbec, je k této závažné funkci způsobilé. A nyní nelžu, věřte mi, Svaťas potvrdí: Šéfová zavelí např.: "Kdo je pro zvolení Dušana L. jako pionýrského vedoucího do třídy 7.A 3.zš v Mostě?" les rukou se zvedne, prostě všichni. "Kdo je proti?" žádná ruka. "Kdo se zdržel hlasování?" také nikdo. Já zatroubím, bubeník zabubnuje a nyní je hlasování do další třídy. No, šlo to takto pořád dokola, až se stalo něco zvláštního. Při otázce "kdo se zdržel hlasování", se vzadu na kraji zvedlo asi 5 rukou. Pak zase a snad i potřetí, než konečně kdosi u nás na pódiu za stolem, kde dospělí hlasování řídili vstal a silným hlasem se na rebely obořil: "Můžete mi říct, proč jste se zdrželi hlasování"? Poté již byl klid a až do konce všichni byli pokaždé "pro". Zatroubil jsem, bubeník zabubnoval a pak nám pustili pohádku. Za komunismu mi vlastně nic nechybělo, byl jsem sice úzkostné dítě, ale toho si nikdo nevšiml a to bylo důležité. Táta vystoupil ze strany v r. 72 a problémy začaly. Žádný kdovíjaký teror, jen nabádání sousedů agenty StB k donášení na otce, což jeden z nich odmítl a věru, ti chudáci se ztáhli. Jindy otec na VB musel cosi vysvětlovat atd. Když jel se zájezdem do západního Berlína (opravdu, zázraky se někdy děly, skutečně to výjmečně bylo možné) tak na hranicích musel do trenýrek, jestli nemá peníze navíc (překročení určeného finančního limitu nebylo povoleno). Představte si, že nám lidé půjčovali peníze a ze sympatií i dávali oblečení a hračky. Když matka opakovaně trávila několikaměsíční pobyt v nemocnici a otec se krom práce staral o 5 dětí,tak nám z Německa nějaká organisace posílala taktéž oděvy. Byly vzorně vyprané a voněly, to se nedá popsat. Tehdy voňavé prací prášky nebyly a deodoranty též ne. Nemám nic, na co bych si mohl stěžovat. Televize ani koberce nám nechyběly, ani chata. Auto měl otec služební, na večerníčky jsem chodil k sousedům a když asi v r. 88 jsme měli první koberec, byla nuda ho při úklidu drbat. Televizi zdarma nabízeli též přátelé, ale táta vždy odmítl (ježíšmarjá, ta hrdost). Nedivte se, že jsme měli strašně moc prádla. Při praní zabralo celou chodbu a válel jsem se v něm. Má nejstarší sestra, na gymnáziu nejlepší, nemohla jít studovat medicínu. Rok pracovala v mostecké nemocnici jako sanitářka. Pak jí na fakultu pustili a dnes má soukromou ordinaci. Víte, otec to se svobodou slova přeháněl, napsal třeba Brežněvovi dopis proti okupaci 1968. No, sranda....
Pamatuji, jak jsem hrál u kamaráda ten "tenis", kdy na obrazovce posunovali jsme ty čárky a pinkali. Bratr dostal digitální hru, hýbalo se raketkou - 4 pozice dole zleva doprava a o ní se rozbíjeli nepřátelské létající talíře. Otcův kamarád jí přivezl z NSR. I kuchaře s palačinkami měl kdosi na základní škole. Pár měsíců před pádem komunismu jsem poprvé seděl u počítače a řídil na monitoru auto. A šachy, samosebou. Ty ale děti nudily. Na komunismu uznávám potlačování pornografie. Já vím, zobrazování tělesné lásky má mít své místo, ale mne vadí odpornosti, dnes běžně dostupné. Když mi bylo 12, tak mne kamarád Viktor, dnes řidič kamionu pozval domů, aby ukázal, co v tátově skrýši našel. Až z Francie dobloudil potají ošmatlaný pornočasopis, žel plný nehezkých svinstev, fekalismů atp. Špína. Jindy z Holandska kdosi dovezl film - páska 8mm. Kdepak video. Celé zástupy se na to chodili dívat, černobílé představení, nedávno mi to se smíchem jiný otcův kamarád vyprávěl. Film se přehrával a přehrával, až ho zabavili policajti a pouštěli si od té doby na Lidových milicích v Mostě. No, vyprávět bych mohl jak stařík, ale to psaní mi jde pomalu. Moc vám všem přeji štěstí a ještě jednou díky autorovi za tento blog. Ahoj