Recenze: Mike Oldfield - Man on the Rocks

Po dlouhých šesti letech vydal Mike Oldfield své 24. řadové album s názvem Man on the Rocks. Koupil jsem, poslechl (několikrát) a zde jsou mé dojmy.

Mika Oldfielda jistě není potřeba příliš představovat, tento nesmělý skladatel a multiinstrumentalista se uvedl už v roce 1973 legendárním albem Tubular Bells, které ho učinilo navždy nesmrtelným. Je pravdou, že v druhé polovině devadesátých let jeho hvězda pohasla, ale i tak se čas od času dočkáme něčeho nového pro své přehrávače.

Nejprve bude na místě asi několik faktů o novém albu. Můžete jej zakoupit v několika edicích. Od elektronické, přes základní 1 CD edici, Deluxe edici s dvěma CD, až po Strictly Limited Super Delux edici obsahující 3 CD, kterou si dnes představíme. Jistě nesmím zapomenout ani na vydání na LP, jak asi víte, vinyly zase frčí.

Album obsahuje 11 „nových“ písní, což je téměř hodina poslechu. Ty uvozovky u nových jsem použil schválně, vysvětlím dále. Track list je tedy následující:

1. Sailing
2. Moonshine
3. Man on the Rocks
4. Castaway
5. Minutes
6. Dreaming in the Wind
7. Nuclear
8. Chariots
9. Following the Angels
10. Irene
11. I Give Myself Away

Pokud se rozhodnete pro Deluxe verzi, obdržíte na druhém disku totéž v instrumentální verzi, respektive bez přimixovaného zpěvu, takže si můžete zabékat sami, chcete-li.

Pokud patří Mike Oldfield k vašim srdcovkám možná, stejně jako já, sáhnete po oné supa dupa limited verzi s třemi CD. První dva disky jsou stejné jako v „běžné“ Deluxe edici, ale poklad se skrývá na třetím CD.

Třetí CD opět obsahuje celé album, ale tentokrát se jedná o demo verze, což znamená, že všechny písničky jsou nazpívány samotným Oldfieldem. Pochopitelně od těchto dem neočekávejte top sound kvalitu, nebo excelentní vokál, je to spíš hodně zajímavá třešnička na dortu. Kromě těchto demo skladeb na třetím CD naleznete i alternativní mixy skladeb Sailing, Dreaming in the Wind, Following the Angels a I Give Myself Away.

Jak tedy Stricly Limited Super Deluxe edice vypadá a co obsahuje? Obrázky snad vidíte kolem, takže ještě nějaký ten komentář.

Pokud jste se potkali s Deluxe Box Setem alba Crises, pak máte celkem slušnou představu. Pro vás ostatní, balení je krabice z tvrdého papíru o velikosti asi 15×20×3 cm, s potiskem podobným jako na normálním CD bookletu. Celkem pěkně provedená. V balení naleznete:

• Certifikát autenticity – prostě kus tvrdšího kartónu s příslušným potiskem.
• Čtyři karty z tvrdého papíru s obrázky. Netuším, jestli jsou v každém balení jiné, nebo všechny stejné, ale ty moje zobrazují dvě montáže na téma obrázku z bookletu, tedy pohled z jeskyně na moře. Jeden je jakoby při západu nebo východu slunce, druhy během bouře, dokonce s tornádem. Na dalších dvou obrázcích je děda Oldfield – safra, mám pocit, že stárneme nějak rychle.
• Klasický CD booklet s texty písniček.
• Papírová pošetka obsahující CD s vokální verzí alba a instrumentální verzí alba (tedy Deluxe edice)
• Papírová pošetka obsahující CD s demo nahrávkami.

Balení celkově působí dobrým dojmem, ALE … certifikát je zbytečnost, karty s obrázky jsou totéž, ale hlavně, co říct na to, že v balení za které vysolíte přes osm stováků nenajdete ani klasické plastové krabičky, přestože by se tam vešly? Dobrá, doma se mi prázdných krabiček válí spousta, ale proč nepřibalili aspoň papírové covery? To že labely fanoušky nestydatě dojí není nic nového, ale mám pocit, že poslední roky už je to skutečně nehoráznost.

Nicméně to co Vás asi nejvíc zajímá je, jak to nové album zní. Takže si dovolím malou odbočku :-) Kdo z Vás zná Oldfieldovu tvorbu blíže asi víte, že od sedmdesátých let na každém albu hledal nový zvuk kytary, nové postupy atd. – což bylo v té době u podobných umělců běžné. I přesto, ať si vezmete kterékoliv Oldfieldovo album, i kdyby jste ho před tím nikdy neslyšeli, tak neomylně poznáte, že to je Oldfield, jeho specifický styl hry na kytaru je prostě nezaměnitelný. Jedinými výjimkami jsou soundtrack k vynikajícímu filmu The Killing Fields z roku 1984 (pokud jste neviděli, tak doporučuji) a jeho, nyní již předposlední, album Music of the Spheres (2008) – obě desky trochu konvergují k vážné hudbě.

U Man on the Rocks žádné inovativní postupy, nebo experimenty nečekejte. Ačkoliv Oldfieldovi fanoušci by asi upsali duši ďáblu za nové instrumentální album na úrovni 70. let, nebo aspoň první poloviny 80. let, případně by prodali rodiny do otroctví za Amarok 2, tak zde nám Mike servíruje Rokově-Popové album se soundem z druhé poloviny osmdesátek. A skutečně, pokud se zaposloucháte, tak vám kytary jistě připomenou Islands (1987). Nicméně Mike od té doby obměnil vybavení, takže zvuk kytar je nejčastěji nejblíže tomu, co jsme mohli na jeho albech slyšet cca od roku 1999. Melodie Vám pak už jasně připomenou podobně laděná alba Earth Moving (kompletně popová záležitost z roku 1988, která stejně jako Man on the Rocks neobsahuje žádnou instrumentálku) a Heaven's Open (1991), které je zvláštní tím, že si ho Mike osobně nazpíval, což s trochou těch studiových kouzel dokonce nezní špatně.

Faktem je, že pokud Mikovu tvorbu znáte dobře, budete mít pocit, jako byste všechny skladby už někdy slyšeli. To je dáno z větší části už zmiňovaným soundem, který jsme měli možnost slyšet na předchozích albech, tak z menší části bohužel i prostým sebevykrádáním – najděte deset rozdílů: Moonshine (Man on the Rocks, 2014) a The Song of the Boat Men (singl Hibernaculum, 1994 – paradoxně je na tomto singlu několikrát zremixovaná i skladba s názvem Moonshine, jedná se ale o zcela jinou skladbu, původně z Tubular Bells 2, 1992).

Srovnávat tedy můžeme hlavně se zmiňovanými alby Earth Moving a Heaven's Open – srovnání s Oldfieldovými instrumentálními alby tato popově laděná deska samozřejmě nesnese. Ačkoliv jsem toho zatím mnoho pochvalného neřekl, pokládám Man on the Rocks za lepší než obě předchozí jmenovaná alba! Earth Moving má sice plus za využití různých zpěváků, Man on the Rocks je nazpíváno jediným, mladým klukem jménem Luke Spiller, kterého jsem dosud neznal a nutno podotknout, že zpívá podstatně lépe, než vypadá. Nicméně, díky jedinému zpěvákovi toto album trochu postrádá rozmanitost a budete si hůře pamatovat, která skladba je která. Na druhé straně Heaven's Open je nazpíváno také jen jediným zpěvákem a jak už jsem zmínil dokonce osobně samotným mistrem, ale mám z něj pocit, že Oldfield si s hlasem dostatečně pohrál, aby skladby nesplývaly. Nicméně Heaven's Open je poměrně slabé a nevytrhne to ani jakýsi zbytek, který už se nevešel na Amarok o rok dříve (instrumentální skladba Music from the Balcony).

Celkově se Man on the Rock poslouchá velmi dobře a brzy se přistihnete, že se vám melodie zažraly pod kůži a mimoděk si je pobrukujete. Mimochodem, Mike sám uvádí, že se pro něj jedná o poměrně osobní album, texty nejsou vůbec špatné a rozhodně se nejedná o žádné klišé o lásce, ale spíše o životě. Ostatně zde je malé shrnuté jednotlivých skladeb:

1. Sailing – Takový lehký song o unášení se na vlnách, možná nejen těch mořských, ale i života. Podle reakcí řady lidí to tu Luke trochu přehnal s vibrátem. Melodie je nenáročná chytlavá, dočkáme se i lehkého sólíčka na elektriku. Pohodová písnička.
2. Moonshine – Písnička ve které Oldfield vzpomíná na výlet do Irska se svou kapelou během 80. let. Zase pohodovka. Podobnost s The Song of the Boat Men jsem už zmínil, je na Vás, která verze se Vám líbí víc.
3. Man on the Rocks – Písnička o závislosti a cestě z ní ven. Oldfield sám s tím má dost zkušeností, takže pro inspiraci nemusel chodit daleko. Skladbu zlehka zahajuje akustická kytara a zpěv. Oldfield nechá písničku pomalu plynout, pak se hudba rozjíždí s podporou elektrické kytary, nicméně celou skladbu je dominantní hlavně vokál.
4. Castaway – Vzpomínky na ne příliš šťastné dětství a strach. Ze začátku trochu utahaná skladba a pak, pak se to moc nezlepší. Nicméně má zajímavou kytaru na pozadí.
5. Minutes – O tom jak Vám chybí někdo, koho jste ztratili. Celkem svižná písnička a v protikladu k námětu bych řekl, že i veselá, aspoň po hudební stránce.
6. Dreaming in the Wind – Tuto skladbu Mike napsal o rozptylu popela nějakého neznámého člověka na malém ostrově v Exuma, což je část Baham. Zajímavá melodie už od začátku, kytara mi soundem trochu připomíná Tubular Bells 2 (1992) a Guitars (1999).
7. Nuclear – O emocionálním utrpení. Skladba mě ihned zaujala a z celého alba jsem si ji zřejmě oblíbil nejvíc – asi proto, že rovněž odráží moje vlastní rozpoložení. Skladbu opět otevírá jen akustická kytara a vokál, se kterým si Luke tentokrát trochu hraje.
8. Chariots – Asi o nevydařených vztazích. Neklidná skladba s agresivní kytarou, hudba přesně sedí k námětu.
9. Following the Angels – O Mikově vystoupení na zahajovacím ceremoniálu letních olympijských her v Londýně 2012. Bylo to prý právě toto vystoupení, které mu dalo chuť pustit se do práce na Man on the Rocks. Skladba má velmi příjemné sólo na elektrickou kytaru.
10. Irene – O hurikánu Irene z roku 2011. Má celkem Rock&Rollový sound, zajímavá kombinace.
11. I Give Myself Away – Chvalozpěv od Williama McDowella, jediná skladba na albu, kterou nenapsal Oldfield. Doporučuji si najít originál třeba na Youtube.

Co tedy na závěr, koupit, nekoupit? I přes kritiku, kterou jsem občas nešetřil se jedná o zajímavý počin. Pokud překousnete, že Oldfieldovy doby hypnotických, instrumentálních dvacetiminutovek jsou asi nenávratně pryč a přijmete toto album jako hudební zpestření, vypilované zkušeným hudebním veteránem, který tentokrát šel na jistotu, pak nebudete zklamáni. Album se dobře poslouchá od začátku do konce a ačkoliv v Oldfieldově tvorbě bude spíše na chvostu, ostatně jako celá jeho produkce po roce 1998, pak za sebe mohu říct, že překonává jak obě popová alba z konce osmdesátých, začátku devadesátých let, tak i jeho poslední tvorbu a nebojím se tvrdit, že v současné konkurenci na hudební scéně by Man on the Rock mohl i lehce vyčnívat.

Pokud tedy ještě zvažujete kterou edici vybrat, tak podle mého názoru, koupě Deluxe edice jsou vyhozené peníze. Na to, že druhé CD s instrumentálkami je ohledně nákladů na výrobu nula, nula, nic a prakticky nic nepřináší je Deluxe edice nehorázně předražená. Jedině snad, že Deluxe edice, stejně jako já, sbíráte, pak bohužel nemáte jinou možnost. Já si s nákupem Deluxky počkám až se někdy objeví za rozumnější cenu. Ostatně stejně mě pumpli už u Crises, která vyšla v osekané Deluxe verzi a to co mělo být v Deluxe strčili do Box setu, který jsem tu již zmiňoval, takže jako fanda jsem musel vypláznout peníze i za to, co už jednou prakticky mám – čistá zlodějna.

Tedy pro běžného posluchače udělá dobrou službu obyčejná 1 CDčková, LP, nebo elektronická verze. Nicméně pokud jste fanoušek, tak vás label podojí na předražené Limited edici, která díky demo nahrávkám stojí za to – bohužel ta cena je skutečně nehorázná.

Nuže, nezbývá než popřát příjemný poslech…

 

[gallery link=„file“ columns=„4“]