Tento zápisek se sice nijak netýká IT, ale nebudu si kvůli němu přeci zakládat jiný blog a nakonec, i kulturou živ je ajťák.
No a teď jak začít, jak popsat něco, co je nepopsatelné…
Philip Glass je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů dvacátého století a je za ním poměrně hodně práce. Dokonce i ve svých 76 letech neodešel do důchodu, ale stále skládá a dokonce i koncertuje, což je vzhledem k povaze jeho děl opravdu výkon.
Philip je řazen k takzvaným minimalistům, ačkoliv on sám termín „minimalismus“ příliš nemusí. Každopádně patří k avantgardním umělcům New Yorkského Downtownu 70. let 20. století.
Mezi laickou veřejností bude asi nejvíc znám svými soundtracky k filmům jako Kundun a The Hours a také hudbou k dokumentární trilogii Godfrey Reggia Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi (kdo nezná, vřele doporučuji).
V pátek 16. 8. 2013 v Ostravské multifunkční aule GONG provedl Philip Glass, spolu se svým The Philip Glass Ensemble, celý hudební cyklus Music in Twelve Parts, což byla událost vskutku světového významu, protože se toto více než tří hodinové dílo ještě nikdy nehrálo v celku. Celý koncert včetně přestávek trval přes pět hodin, což byl neskutečný záběr jak pro hudebníky, tak pro posluchače – zvlášť, když je „Hudba o dvanácti částech“ přelomovým dílem Glassovy vrcholné minimalistické éry.
The Philip Glass Ensemble se představil v tomto složení:
Předně je potřeba říci, že volba GONGu byla pro Glassovu hudbu naprosto ideálním místem a ta do tohoto industriálního prostředí Dolní oblasti Vítkovice sedla doslova jako „prdel na hrnec.“ Přiznám se, že jsem tam byl poprvé, což je pro Ostraváka skoro ostuda a klidně mohu říct, že jsem byl touto ocelovou změtí celkem ohromen (viz obrázky, které se válí kolem). Návštěvu Dolní oblasti Vítkovic rozhodně doporučuji. I zvuková stránka se po chvíli usadila a musím říct, že proti tradičně zmrvenému zvuku na který jsem „zvyklý“ z ČEZ arény to byl balzám.
Popsat Music in Twelve Parts je poměrně obtížné, tedy pro člověka neznalého hudební teorie (čili mě), proto se raději podívejte na tuto krátkou ukázku kterou jsem během koncertu natočil a já si zatím vypomohu citací z brožury k Ostravským dnům Nové hudby 2013, kterou jsme před koncertem dostali:
„… (Cyklus) Je zamýšlen jako slovník technik, které se opakovaně objevují v hudbě Philipa Glasse. Jednotlivé části prezentují jeden nebo několik aspektů běžného hudebního jazyka. Každá má vlastní charakteristické postupy, tónové výběry a rytmické profily.“
Glass sám pro časopis HIS Voice uvedl: „Hudba Music i Twelve Parts stojí mimo obvyklá časová měřítka. Když začne být jasné, že se nebude nic » dít « v běžném smyslu, začne se pozornost posluchačů upírat na postupné proměňování hudebního materiálu. Publikum tak může objevit jiný způsob poslechu, takový, v němž nemá místo paměť a očekávání — obvyklé psychologické nástroje barokní, klasické, romantické i modernistické hudby — a namísto nich jde o texturu a čistě zvukový zážitek.“
„… Objevují se modulace, střídají se pasáže monofonické s polyfonickými a v jedenácté části se najednou objeví více harmonického pohybu než ho najdeme ve všech předchozích Glassových kompozicích dohromady. V části dvanácté se v basové lince dokonce ukrývá kompletní dvanáctitónová řada — symbol nemilovaného akademického modernismu proměněný v hypnotickou repetici. [Phillip Glass říká] Porušoval jsem pravidla modernismu a tak jsem si řekl, že je na čase, abych porušil i nějaká svoje pravidla. A to jsem udělal s harmonickými posuny v jedenácté části a pak v části dvanácté, kam jsem poprvé a naposledy ve své zralé tvorbě strčil dvanáctitónovou řadu. Pro mě to byl konec minimalismu. Osm nebo devět let jsem vynalézal systém a teď jsem se jím propsal na druhý konec a vylezl z něj ven.“
Zdroj: Rozhovor Matěje Kratochvíla s Philipem Glassem, HIS Voice 3/2013
Asi uznáte, že se jedná o hudbu skutečně náročnou. Nicméně dobré je, že během produkce máte „dostatek času“ sledovat cvrkot kolem sebe, nebo se nechat unášet myšlenkami kamkoliv je libo, či prostě jen tak vypnout mozek a nechat se unášet proudem hudby. Protože koncert bez přestávek trvá téměř tři a půl hodiny stihnete klidně prostřídat všechny tři varianty (ta čtvrtá je zbaběle prchnout z koncertního sálu, ale takové měkoty tam snad nebyly). Můj osobní systém u Glassovy minimalistické hudby je nechat tu repetitivní linku proházet kolem sebe a zaměřovat se na změny rytmu atd.
Při sledování cvrkotu mě zaujalo publikum. Sál byl zaplněn téměř celý, odhadoval bych to na 1200 – 1400 lidí a jednalo se o lidi všech věkových kategorií i „vrstev.“ Mohli jste narazit na podivná vlasatá individua v hadrech jako ze smetiště, na lidi kteří vypadali jako by dorazili rovnou z oslavy Halloweenu, vedle nich seděli kravaťáci, běžní lidičkové a studenti. Dorazila i místní smetánka ověšená silikonovými „sex bombami“ (asi jen pro to, aby u toho byli). Mezi diváky byla také řada zahraničních hostů. Kromě pár VIP míst nebylo sezení pevně stanoveno, sedělo se jak kdo které místo urval, takže všichni tito lidé byli promícháni a tvořili překvapivě soudržnou vrstvu, pokud šlo o (zasloužené) ovace interpretům. Lepší publikum jsem v Ostravě zatím nezažil.
Samotní interpreti pak předvedli naprosto profesionální výkon. Vůbec nedokážu pochopit jak se jim může podařit udržet takovou skladbu pohromadě s naprosto strojovou přesností. U klávesistů to musí být obrovská fyzická zátěž, ale hráči na dechové nástroje tam snad museli nechat plíce. Můj neskonalý obdiv a respekt mají samozřejmě všichni, ale nejvíce samotný Philip Glass (díky svému věku) a hlavně Lisa Bielawa, která obstarala vokál všech skladeb (občas ji vypomohl Michael Riesman, který seděl u kláves naproti Glassovi). To co dokázala zazpívat bych se já pokoušel asi pět minut a pak bych týden nemohl mluvit.
Do doby než jsem měl možnost vidět a slyšet živé představení Music in Twelve Parts jsem se zdráhal uvěřit, že provedení tohoto cyklu nebo třeba Glassovy opery Einstein on the Beach je fyzicky možné bez elektroniky a nahraných smyček, ale je. Jednotlivé části skladby na sebe navazovaly naprosto přesně. Změny rytmu řídil svými pokyny samotný Glass, vždy velmi zřetelným úklonem hlavy, takže i divák/posluchač pokaždé věděl, kdy ve skladbě dojde ke změně. Nezaznamenal jsem žádnou chybu kromě občasných přerušení hry některými hráči, když signalizovali zvukovému mistrovi aby něco poupravil.
Zajímavé také bylo sledovat přístup samotných hráčů. Většinou všichni drželi pokerové tváře a bylo vidět, že se naprosto soustředí. Třeba Michaela Riesmana neopustil poker face celý koncert, ale druhý klávesista Mick Rossi postupně roztával, podupával si do rytmu a občas mezi jeho soustředěním prosvítalo i to, že ho to baví. Samotný Philip Glass byl kapitola sama pro sebe. Ze všech hráčů vypadal nejvíce uvolněně, byl u svých kláves celkem „živelný,“ na rozdíl od ostatních hráčů na klávesy u svého nástroje neseděl strnule, ale vlnil se, podupával si do rytmu, odpočítával si a celkově bylo vidět, že ho hraní baví, že si to užívá. Opět smekám pomyslný klobouk před jeho neuvěřitelným výkonem v 76 letech.
Zajímavé bylo, že jakmile hráči dohráli část koncertu (koncert byl rozdělen do čtyř částí, v každé části se hrály tři skladby cyklu), působilo nastalé ticho (než ho přerušil bouřlivý potlesk), po přívalů tónů téměř nepatřičně a rušivě.
Music in Twelve Parts jsem předem znal a ačkoliv v Glassově tvorbě nepatří k mým favorite po koncertu jsem na něj zcela změnil názor, protože ta syrová energie, která z živé performance plynula, byla s uhlazenější a „bohatší“ nahrávkou na CD naprosto nesrovnatelná ve prospěch koncertu.
Celkově se jednalo o skutečně nezapomenutelnou událost, kterou směle řadím po bok návštěvě koncertu The Wall Live Rogera Waterse před dvěma lety.
Celkový dojem z koncertu kazilo jen pár detailů, které by chtěly vylepšit.
Například sedadla v GONGu nejsou příliš nakloněna pětihodinovým produkcím. Také stánkový prodej občerstvení v podobě piva a klobás bych očekával na trochu jiné akci. Rovněž možnost zakoupit si nějaké občerstvení o přestávce byla problematická, protože u těch několika prodejců byly dlouhatánské fronty.
Dalším rušivým elementem (aspoň pro mě) byl ožralý primátor Ostravy Petr Kajnar, který problém s přístupem k občerstvení očividně neměl. Divím se, že toto vůbec pouštějí mezi slušné lidi.
Ale nejvíc mě mrzelo, že nebylo možné setkat se s Philipem Glassem a nechat si podepsat CD nebo něco jiného, protože mistr byl po koncertě samozřejmě naprosto vyčerpaný (i když, podpis mého raritního DVD-Audio Koyaanisqatsi se snad ještě podaří – Aktualizace 19.8.2013: DVD-Audio Koyaanisqatsi úspěšně podepsáno – mé vřelé díky Renátě Spisarové).[gallery link=„file“ columns=„4“]
Omlouvám se za špatnou kvalitu fotek z koncertu, mobil to při daném osvětlení prostě nezvládl.
Zajímavé odkazy:
Zdravim vas, su to skvele postrehy, uplne s vami suhlasim.dakujeme aj za fotky.
Ja som aktivny violoncelista, ale obcas robim aj recenzie, a tento koncert som si nenechal ujst, bol to velky zazitok. Clanok vysiel dnes v Pravde / www.pravda.sk /
vsetko dobre praje
Eugen Prochác
Žiji a pracuji v Ostravě. S OS GNU/Linux jsem se poprvé seznámil v roce 1997 na VŠB, následně se moji první distribucí stal RedHat 5.2. Ve stáji červeného klobouku jsem vydržel až do verze 8, kterou na půl roku vystřídal Mandrake. Poté jsem nainstaloval GNU/Debian. Po čase jsem cosi zaslechl o nějakém úžasném systému postaveném na Debianu, a tak se na mém PC objevilo Kubuntu 5.04. Od té chvíle se datuje mé poznání, že Linux je již zralý pro Desktop a Windows nadále nepotřebuji. Od Kubuntu 5.10 jsou tedy mé počítače zcela bez oken a zatím zůstávám stále věrný Kubuntu.
Od července 2009 jsem členem České pirátské strany v Moravskoslezském kraji.
Moje Bitcoin adresa: 19L6XxtSAVYmD2SJatBaHFgjYDC8GvgKWb
Přečteno 37 814×
Přečteno 29 522×
Přečteno 29 311×
Přečteno 25 269×
Přečteno 22 705×