Praktické problémy s IPv6, část druhá

11. 12. 2010 11:05 (aktualizováno) Ondřej Caletka

Jak jsem minule slíbil, v dnešním díle seriálu se zaměřím na problematiku IPv6 z pohledu správce sítě. Ani oni to nemají s příchodem IPv6 snadné, zvlášť pokud si chtějí v síti zachovat pořádek.

Automatická konfigurace

Na začátek malá exkurze do historie. V době, kdy vznikal protokol IPv4, se rozměry počítačů neudávaly v jednotkách U, ale v počtu sálů. Každý takový počítač měl k dispozici dostatečně erudovaného správce, pro kterého nebyl problém při instalaci nastavit celý systém, včetně IP adresy a směrovací tabulky. Teprve s rozmachem Internetu se objevila potřeba konfigurovat aspoň ty nejnutnější parametry IP protokolu automaticky. Tak vznikly postupně protokoly BOOTP a DHCP, bez kterých si dnes síťování nedovedeme představit.

IPv6 je zařízeno fundamentálně odlišně, už v návrhu bylo počítáno s nutností automatické konfigurace. Ta zde není nadstavbovým protokolem, který by zkonfiguroval původně statické parametry protokolu, ale přímo integrální součástí protokolu. Došlo to tak daleko, že každé síťové rozhraní získá svojí první IPv6 adresu prakticky ihned po aktivaci rozhraní, aniž by síťový kabel vůbec někam vedl. Počítač ji vytvoří slepením prefixu linkové adresy (fe80::/64) a 64-bitového identifikátoru rozhraní.

V obdobném duchu funguje i konfigurace směrování, každý směrovač vysílá do sítě ohlášení, podle kterých stanice nastavují svou směrovací tabulku. Velmi vzdáleně to připomíná například směrovací protokol RIP.

Úskalí autokonfigurace

Výše popsaná bezestavová autokonfigurace funguje velice dobře a jednoduše. Její zásadní problém spočívá v tom, že adresy nejsou koncovým zařízením přidělovány (jako např. u DHCPv4), ale jsou vytvořeny spoluprací sítě, která dodá prefix a zařízení, které dodá identifikátor rozhraní. V dřevních dobách IPv6 to zas takový problém nebyl – identifikátor rozhraní byl prakticky vždy odvozen z MAC adresy ethernetového rozhraní.

Pak ale přišli lidé, nazvěme je třeba novotvarem privateroristi, kterým se zdálo, že MAC adresa síťové karty je příliš unikátní číslo, a že by na základě této adresy mohli ostatní uživatelé Internetu sledovat pohyb zařízení mezi různými sítěmi. Bez ohledu na to, že takové sledování je dost dobře možné už dnes (stačí k tomu třeba obyčejné cookie v prohlížeči), byl argument uznán jako oprávněný, a vzniklo RFC 4941, které k pevným idenrifikátorům rozhraní přidává ještě další,  náhodně volené, v čase proměnlivé identifikátory. Klientské systémy s MS Windows si v rámci ještě většího soukromí ani pevný identifikátor neodvodí z MAC adresy, ale náhodně zvolí při prvním startu.

DHCPv6

I když je bezestavová autokonfigurace zabudovaná v protokolu vcelku použitelná, byl nakonec vyvinut i pro IPv6 protokol DHCP. Vývojáři tehdy měli možnost vybrat mezi  drobným rozšířením stávajícího DHCP tak, aby umělo poskytovat i IPv6 adresy a zásadním přepracováním protokolu tak, aby řešil problémy, které se za dobu existence „starého“ DHCP objevily. Vývojáři se vydali druhou cestou, a za sebe říkám bohužel.

Ve starém DHCP byla základním identifikátorem MAC adresa. Na základě té se vyhledal na DHCP serveru záznam v databázi konfigurací a následně byla klientovi nabídnuta odpovídající adresa, jako i další parametry. Tento systém začal drobně selhávat zejména s rozmachem notebooků, vybavených jak ethernetem, tak i wi-fi adaptérem, každý samozřejmě s jinou MAC adresou. Pro DHCPv4 server takový notebook vypadá jako dva zcela nezávislé počítače, nemá  možnost zjistit, že jde ve skutečnosti o jeden systém. DHCPv6 tento drobný problém řeší. Bohužel, řešení je tak svérázné, že zároveň způsobuje několik mnohem fatálnějších problémů.

DHCPv6 se rozhodlo jít cestou zavedení nových identifikátorů. Každý počítač dostane jedinečný identifikátor DUID, každé síťové rozhraní daného počítače IAID. Nápad to není špatný. Praktická realizace ale jednoznačně špatná je.  Všechny současné PC systémy implementující DHCPv6 používají DUID typu 1, což je identifikátor odvozený z MAC adresy jedné (náhodně volené) síťové karty a časového razítka prvního startu operačního systému. Tento identifikátor je uložen na pevném disku, z principu jej není možné predikovat.

Sečteno a podtrženo, takové řešení přináší tyto nové problémy:

  • Máme-li multi-boot systém, každý z operačních systémů bude pro DHCPv6 zcela jiným počítačem. Pokud budeme chtít stanici startovat ze sítě pomocí DHCPv6, bude startovací firmware pro server dalším nezávislým počítačem.
  • Naopak používáme-li klonování pro hromadnou instalaci více počítačů, budou všechny klonované počítače pro DHCPv6 server vystupovat jako jeden.
  • Vazba na MAC adresu síťové karty je nahrazena vazbou na soubor na disku. Každý, kdo kdy měl něco do činění s MS Windows ví, že na jeden život síťové karty (=1 MAC adresa) připadá několik, možná i desítka reinstalací operačního systému (a tedy 10 různých DUIDů)
  • Snad všechny DHCPv6 servery, které jsem testoval, umožňují  nastavit statickou IP adresu pro daný DUID, podobně jako IPv4 servery umožňují pevné mapování MAC adresy a IP adresy. Jenže u IPv6 je to špatně. DUID je identifikátor počítače, ten má obecně víc rozhraní rozlišených podle IAID. Současné DHCP servery tedy přiřadí stejnou adresu všem rozhraním jednoho počítače. Dalších komentářů netřeba.

Správce sítě, který se rozhodne mít v síti pořádek má obvykle velkou tabulku s jménem PC, MAC adresou, IP adresou. Napadne ho, že by snad mohl existovat DHCPv6 server „v kompatibilním režimu“, který by na celý koncept s DUID a IAID kašlal a identifikoval klienta hezky postaru podle MAC adresy. Jenže neexistuje. A co víc, tvůrci protokolu DHCPv6 takovému přístupu aktivně brání, například tím, že z DHCPv6 zprávy odstranili informační pole s MAC adresou klienta. Případný „kompatibilní server“ by se tedy musel uchýlit ke sniffování MAC adresy, ze které požadavek přišel. Jenže tohle může fungovat jen tam, kde se nepoužívají DHCP relay agenti. Pro další studium si dovoluji odkázat na vlákno „Pre-determining DUID“ v archivu mailing listu DHC WG, zejména příspěvek Teda Lemona, jednoho z tvůrců protokolu, který právě existenci zmíněného „kompatibilního serveru“ rezolutně odmítl.

Konec druhé části

V knize o IPv6 situaci kolem autokonfigurace Pavel Satrapa glosuje humorem sobě vlastním:

Chaos v síti. Divocí uživatelé zapojující bez jakékoli kontroly a evidence nejrůznější aparáty. Jak v takové situaci řešit problémy, které způsobí? Jak odpovídat na dopisy „Tehdy a tehdy byl na počítači s adresou X z Vaší sítě nabízen P2P službou Y film „Zachraňte vojína Ryana“. Zbylo nám tu z natáčení pár tanků, tak s tím koukejte rychle něco udělat, nebo s nimi přijedeme!“

Skutečně současný stav autokonfigurace nahrává spíše nepořádníkům. Lidem, kteří chtějí mít v síti pořádek, zbývají v podstatě dvě cesty – buď zablokovat na nejbližším routeru všechny adresy kromě adres odvozených z MAC adres (a že se to dělá, dokazuje i existence modulu eui64 pro ip6tables), nebo nasadit sledovací software, který bude sledovat jaké IPv6 adresy který počítač právě používá. Oba přístupy ale tak říkajíc kulhají na obě nohy…

V tomto místě ukončuji druhý díl seriálu. Na třetí a snad i poslední díl zbývají témata, která s autokonfigurací celkem dost souvisí:

  • Nechtěné Man-in-the-Middle útoky
  • Ochrana soukromí vs. odpovědnost za obsah