Čtyři příběhy

27. 7. 2011 23:54 (aktualizováno) Lukáš Kotek

Abstrakt

Čtyři příběhy, kterých bylo vlastně pět či podle striktní logiky šest aneb DRM a jiné nekalosti ve světě GNU/Linuxu a digitální hudby.

Něčím se začít musí

DRM je poměrně velkým zaklínadlem dnešní doby. Hudební vydavateství (a nejen ta) si od něj slibují zamezení nebo alespoň omezení nelegálního šíření nahrávek. Praktická realita však spíše svědčí o tom, že mnoho uživatelů tato vymoženost od případného nákupu odradí a jiným, typicky např. uživatelům GNU/Linuxu, ho čistě technicky znemožní.

V tomto příspěvku bych proto rád přiblížil svoje zkušenosti, které (nejen s) DRM mám. A zamyslel se nad několika dalšími věcmi, které s tím souvisí,

Příběh první: moje první setkání s DRM

Bylo nepříjemné a částečně zapříčiněné mou hloupostí, to je nutné si přiznat. Psal se tehdy rok 2003, což byl zároveň rok vydání alba „Let It Be… naked“ od The Beatles. Ve velkém očekávání libového remasterovaného zvuku jsem album zakoupil. Co je DRM jsem tehdy nevěděl (bylo mi 14 let, snad mne to trochu omlouvá) a tak jsem byl velmi nepříjmemně překvapen tím, když jsem si CD chtěl přehrát na mém osobním počítači (tehdy ještě pod Windows 98).

Při prvním spuštění se chtěla nainstalovat jakási utilita, která měla posloužit k přehrání CD, budiž tedy instalaci jsem provedl. Nicméně byl jsem zvědavý jak se CD bude chovat budu-li ho chtít pustit v mnou tehdy používaném Winampu. Výsledek? Během přehrávání se každých několik sekund ozvalo při přehrávání hlasité cvaknutí. Nepříjemné.

Poctivě jsem se tedy vrátil k dodanému přehrávači, kde mě čekalo další překvapení – nebyla to CDA stopa, kterou tento software přehrával, ale ve 128kb/s kvalitě komprimovaný zvuk neurčeného formátu (patrně AAC, ale nemám to ověřené), uložený na nosiči spolu s obyčejnou audio stopou.

Dnes již vlastním stolní CD přehrávač, jehož se toto omezení pochopitelně netýká, ale zkušenost to byla nepříjemná. Vtipnou perličkou byl pozdější pokus o přehrání pod GNU/Linuxem, zde DRM ochrana jednoduše nefungovala. Tolik první střet.

Příběh druhý: internetové e-shopy

Tento příběh je mnohem mladšího data. Když byl s velkou pompou spuštěn server i-legalne.cz nabízející legální stahování hudby (jaká ironie – v zemi, kdy to až na drobnou právní výjimku, jíž je neadekvátní zásah do práv autora, jinak než legálně nejde). Podívejme se na tuto problematiku z dvou možných pohledů.

Jako uživatel GNU/Linuxu nemám co řešit, hudbu si sice mohu zakoupit a stáhnout, ale již ji nemám kde přehrát, jejikož poskytovaný formát wma s DRM je úzce svázán s přehrávačem Windows Media Player 10+. Dobře tedy přesuňme se k případu druhému.

Uživatel MS Windows má situaci o poznání lepší. Lepší, nikoliv však ideální. Hudbu stáhne, přehraje a dokonce si ji může vypálit na CD. Cena je o něco nižší než v případě kamenného obchodu. Nižší je ale i kvalita, a nedostaneme také žádné médium (o booklet nemluvě).

Nabízí se otázka, pro koho tato služba je? Člověk, který si potrpí na kvalitu hudby si koupí CD (nebo případně jiný kvalitnější formát). Dostane za to poměrně velkou porci přidané hodnoty (právě kvalitní médium, booklet atd.). Jaký však má důvod k nákupu člověk, používající výměnné sítě? Ne nezbytně takový člověk musí porušovat zákon (sdílet autorsky chráněné soubory), takže stojí před volbou – legálně za peníze nebo legálně a zdarma?

Příběh třetí: přístup?

Třetí příběh je nejmladšího data. U nejmenované firmy jsem si objednal CD (Mike Oldfield – „Songs of distant earth“). Udávaná doba doručení: 14 dní. Po uplynutí této doby jsem byl informován, že se lhůtu nepodaří dodržet, a dotázán (zkrátím-li to na kostru samotného sdělení), zda počkám týden. Tedy – čekal jsem. Po týdnu přišel mail s informací, že se CD bohužel doručit nepodaří, a s dotazem zda chci objednávku stornovat. Zklamán jsem objednávku nakonec skutečně zrušil.

Uplynul měsíc. Na příhodu jsem takřka zapoměl, když mi přišel lístek z pošty. K mému překvapení se jednalo o stornovanou zásilku! Protože jsem CD stále ještě nezakoupil, zásilku jsem převzal. Shrnutí? Doba dopravy: 2 měsíce (A to ještě nemluvím o poškrábaném obalu CD).

Příběh čtvrtý: přidaná hodnota?

Výše jsem mluvil o přidané hodnotě, jak možná ale vyplynulo z minulého příspěvku, ne vždy je tato hodnota „tak vysoká jak by měla být“. Opět v obchodě s hudbou (tentokráte kamenném) jsem zakoupil CD (David Gilmour – „On An Island“). Překvapení první: Prodavač mě požádal zda by CD (patřičně zabalené v příslušné průhledné folii) mohl rozbalit, „protože se stává, že tam někdy média nejsou“. Udiveně jsem mu vyhověl. Ještě lepší bylo, že CD tam skutečně nebylo.

Mohl jsem jen děkovat za jeho prozřetelnost a fair přístup, smutnější však bylo, že CD, jež jsem dostal náhradou bylo škráblé.. A to ani nemluvím o dalších případech, kdy byl poškrábaný obal (což je takřka pravidlem). Závěr je zřejmý. Kdo na takovém přístupu tratí také: platící zákazník.

Závěr aneb jde to i jinak

V kontextu všeho výše zmíněného se pak naprosto rozumím běžnému uživateli, který (např.) onu výměnou síť použije. Ani nemusí porušit zákon (viz. příběh druhý.) Takový člověk pak těžce chápe, proč by měl za hudbu platit. Pokud si potrpíte na kvalitu, pak však u valné většiny titulů nemáte jinou možnost.

Nabízí se ještě jedna myšlenka: Nakolik jsou případy, o nichž mluvím, specifické pro české prostředí? Před půl rokem jsem z jistého amerického e-shopu objednával DVD (ano článek je o hudbě, domnívám se však, že analogie je zde postačující). I s dopravou vyšlo na 22 USD (při tehdejším kursu cca 18,50 CZK / 1 USD), z toho samotná doprava vyšla na 7 USD. Zásilka dorazila za necelé tři týdny, tzn. s třídenním předstihem vůči udávanému datu. Zabalena byla v obalu, který budil až úctu – vystalaná krabice, uvnitř které si hověla samotná krabička s médiem, zabalena v „bublinkatém“ igelitovém sáčku. Tato krabička (v další folii) se tkvěla asi třemi pečetěmi.. Že DVD dorazilo v pořádku, asi netřeba říkat..

Zakončím optimisticky. Je vidět, že to jde i jinak. Stejně jako Česká republika není celý svět (jakoliv mám náš kraj z duše rád), tak DRM tu není na věčné časy a objevují se i snahy o prodej hudby bez ní. Jak se na tento problém díváte vy?

Jakým způsobem (převážně) získáváte hudbu?

Sdílet