Gedrex má narozeniny a malinu!... a nový domácí úkol

Malý velký den. Raději bych si to ani nepřipomínala, kolik mi je, ale jedno velké plus tenhle den má. Člověk občas dostane i nějaký ten dárek. A já dostala velký úžasný skvělý a báječný dárek. Dostala jsem malinu. Tedy Raspberry Pi. Můj drahý pochopil, že to s tím myslím asi vážně, tak mi dal něco pořádného na hraní. A hned mi dal i další úkol. Nainstalovat si na malinu Raspbian, připojit zařízení k síti, připojit k tomu externí disk co mám a pomocí samby vysdílet obsah externího disku(převážně filmy), abych jeho obsah viděla i ze svého windowsího stroje. Čili udělat si z Raspberry domácí fileserver.

Nainstalování samotného Raspberry bylo celkem jednoduché a bezproblémové. Rozbalit stažený Raspbian na 16 GB SD kartu, připojit malinu pomocí HDMI kabelu k monitoru, vrazit do toho SD kartu a už jsme vesele instalovali. Další krok byl nasnadě. Kabelem jsem připojila malinu k APčku a po chvilce laborování a přepojování kabelů jsem se stroj dokonce i dostal IP.

K malině sice můžu připojit klávesnici a monitor, ale to je trochu nepohodlné řešení a navíc, chtěla jsem fileserver, takže ideální způsob, jak se připojit, je přes SSH. Terminál Raspbianu se od mé fedory malinko lišil, což vychází z toho, že Raspbian je modifikace Debianu, kdyžto Fedora je RedHat. Trochu jsem nejprve bojovala s malinko odlišnými příkazy. Například místo „su root“ pro práci jako superadmin ve Fedoře je v Raspbianu „sudo su -“. Funkce stejná. Ze svého Fedořího stroje jsem se tedy přes SSH ($ ssh pi@192.168.1.12)dostala do terminálu maliny a legrace mohla začít. Mezitím jsem si ale raději našla návod, jak dosáhnout kýženého stavu.

První, co jsem potřebovala zjistit bylo, jestli systém externí disk opravdu vidí a pod jakým názvem. Přesně jako v návodu to u mě dopadlo asi následovně:

Jako první jsou systémová bloková zařízení, v tomhle případě SDkarta. Až teprve jako druhý je vidět externí disk a zjistila jsem tedy, že má název sda1. A mohla jsem vesele pokračovat podle návodu, „mountla“ jsem si externí disk, přes sambu ho nasdílela, přepsala fstab, aby se mi disk mountoval automaticky po spuštění systému… Prostě všechno bylo skvělé a úžasné až do chvíle, než jsem zjistila, že sice z Windowsího stroje disk vidím v síti, ale nedostanu se na něj ani smykem. To už jsem věděla, že existuje něco jako oprávnění a že nepřístupnost exteráku bude pravděpodobně způsobená právě špatně nastavenými oprávněními. Mno, ano i ne. Když jsem si zobrazila pomocí $ls -l obsah mountpointu (adresář, kam je směřovaný odkaz na externí disk), zjistila jsem, že se celý adresář jeví jako „read-only“. Ale ani root nemůže přidat práva pro zápis. To ani pomocí chmod(příkaz mění práva uživatelů a skupin k jednotlivým adresářům a souborům), ani chown(mění vlastníka adresáře nebo souboru). Dlouho jsem hledala, kde může být problém a jak oprávnění změnit. Problém byl v typu souborového systému, který je při mountování disku nutné zadat a poté tedy i změnit v fstab. Při prvním mountnutí jsem definovala souborový systém externího disku jako NTFS, což tak i bylo. Jenže zde je potřeba zvolit trochu vylepšený systém. Bylo nutné si pomocí apt-get nainstalovat ntfs-3g, což je jánevím jak upravená definice typu souborového systému. Při mountování i do fstab bylo nutné přepsat typ z ntfs na ntfs-3g. Poté začalo všechno fungovat jak má a já si spokojeně pouštím filmy z mé „knihovničky“ kdekoli chci :).

A když už je to takhle daleko, rovnou jsem dostala další úkol: umožnit pouštět si hudbu rovnou z maliny ze sdíleného úložiště přes mpd (media player daemon). To jsem zvědavá, jak s tím dopadnu.