Odpověď na názor

[83] Tak to neni v poradku. K dilu jako k majetku se autor muze chovat az do okamziku jeho zverejneni. Muze ho klidne dat do supliku, nikdy ho nezverejnit, kochat se jim jenom sam doma v soukromi, znicit ho. Ale jakmile ho zverejni, uz to neni jenom jeho majetek. Autor prece nemuze vlastnit sve myslenky v hlave nekoho jineho. Nemuze me donutit abych jeho dilo napr. zapomnel ci abych se choval jako bych dilo nikdy nevidel/neslysel, abych mu napr. platil dokud si jeho dilo pamatuju nebo dokud mi znalost jeho dila prinasi nejaky uzitek, nebo abych se napr. o zazitku ktery z jeho dila mam nesmel s nikym podelit, ci abych si ho napr sam zpival doma ve sprse. K takovym absurditam by totiz vedlo pokud se na zverejnene dilo divate do dusledku jako na majetek autora. A neni zadny principialni rozdil mezi pamatovat si a nahrat si nebo podelit se o zazitek a zazpivat/prehrat nekomu.

Nikdo autorovi nemuze upirat samotne autorstvi nebo rozhodnuti jak/jestli dilo zverejni. Ale pokud ho zverejni je uz to o necem jinem nez o majetku. Samozrejme je v zajmu spolecnosti aby autori dila zverejnovali takze je vhodne zajistit nejakou formu kompenzace po zverejneni, ale opravdu na to nelze aplikovat jednoduche pravidla ktere plati u hmotneho majetku. Proto je zavadejici o tom takto uvazovat a pouzivat napr pojem 'dusevni vlastnictvi' ktery prave naznacuje ze nekdo cizi ma pravo vlastnit myslenky v me dusi jenom proto ze je puvodnim autorem tech myslenek.