O zrádné češtině

Čeština nedokáže zradit jenom Čechy z různých koutů naší malé země, ale mnohem větší nebezpečí představuje pro naše bývalé krajany, kteří se rozhodli, že zkusí svoje životní štěstí v trochu jiném koutu světa.

Stačí se podívat na následující video (pozor, opravdová zábava začíná až na 45. vteřině), aby si člověk uvědomil, že někteří z nás se nenaučí výslovnost nové země ani po 40 letech. Ale co člověka zarazí ještě víc, je to, že najednou zmizel z češtiny ten krásný „emerický přízvuk“.

S Američany se pojí ještě jeden výborný jazykový zážitek. Když jsem byl poněkud mladší, tak jsem pracoval jako student pro poradenskou firmu, co radila všem bankám, co se jich u nás našlo (a že jich tehdá bylo víc než dost). A poradenská firma sem posílala všechny ty mladíky z amerických univerzit, aby nás opět naučili jíst příborem. A tak se sem dostal i Čechoameričan Charles (ale potom slyšel i na „Pocem, Karle.“)

V rámci slavnostního zakončení projektu (měl i nějaké výstupy) jsme měli večírek, kam přišlo i vedení banky a Charles se začal všem chlubit tím, jak skvěle ovládá češtinu. Za moment se kolem něj utvořil hlouček a Karel všechny bavil svými zážitky z Prahy.

Svůj výstup poté korunoval větou, „Já jsem tady rád, ale jsou tady hrozný poluce, já jsem každej den v čistírně.“ Chudák Karel vůbec nechápal, proč se nejdřív všichni dívají, než to angličtiny znalcům došlo, co nám chtěl vlastně Charles sdělit.

A když se to dozvěděl i on, s čím se nám svěřil ze svého konzultantského života, tak přepnul do anglického módu a česky mluvit už jsme ho neslyšeli.

PS: Podařilo se mi najít i původní děkovnou řeč Ivanky, která je mnohem lepší.