Posledních pár týdnů jsem měl a pořád ještě mám o dost méně času na psaní (i na všechno ostatní). Firma, kterou jsem před sedmi roky spoluzakládal, se spojuje s jinou, zatím nejmenovanou firmou, a k mým dosavadním povinnostem přibyla hromada dalších. Přebírání projektů, spojování týmů, stěhování, vypovídání smluv a podepisování jiných. Večer doma už si neprogramuju ani nepíšu, ale doháním, co jsem nestihl v práci. K tomu kulturní šok z jiného firemního prostředí, kde je všechno větší, prosklenější, lidé se méně znají a méně si důvěřují. Muselo to přijít (a jsem rád, že to přislo), protože sw firma o 10–15 lidech v dnešním světě kompjůtrů přežívá dost obtížně, ale nemůžu se zbavit pocitu, že jedna, vcelku příjemná čast mého života se uzavřela. Těžko ještě někdy budu pracovat sedm let v jedné firmě se stejnými lidmi, z nichž ani jeden za celou dobu z týmu neodešel.
Doufám, že až se všechno usadí, zase si najdu čas napsat sem tam něco zajímavějšího než tyhle sentimentální řeči, jimž snad může být omluvou jen blížící se konec roku. A jestě poznámka pro editora, tohle opravdu nepatří na titulní stranu.
Sice takovouhle zkušenost nemám, ale dokáži si to velmi dobře představit. Pracuji ve firmě, kde je momentálně kolem 15-ti lidí (no..možná už ke 20-ti). Povětšinou jsme externisti a studenti stejné školy. Kolektiv je to přímo neuvěřitelně fungující, ale je mi jasné, že věčně to trvat nebude..
Přečteno 7 922×
Přečteno 6 030×
Přečteno 6 020×
Přečteno 5 947×
Přečteno 5 814×