Rencar vs. Kačanová 1:0

25. 1. 2013 18:23 (aktualizováno) Ondřej Caletka

Kladete-li si po přečtení titulku otázku, jak toto souvisí s Linuxem, předem odpovídám, že nijak.

Jistě všichni znáte veselý záznam telefonátu paní inženýrky a magistry Jindry Kačanové (výbornej člověk, dvě vysoké školy, zbožíznalství a tak dále). Motivem celého hovoru je, že ona si nic neobjednala a přesto dostala nějaké složenky k zaplacení. Ty skončily v krbu a jak se utvrdila na zákaznické lince, šlo o dobrovolnou nezávaznou nabídku.

Stejný postup požívají i další vykukové, většinou provozující nezajímavé on-line katalogy firem, či telefonní seznamy. Pošlou do firmy objednávku, co vypadá jako faktura, a doufají že to firma omylem zaplatí, čímž se objednávka stane závaznou. Pro odesílatele (nazývejme ho pro přehlednost třeba vykuk) je taková akce bez rizika, pro adresáta (dále jen oběť) je obvykle jednodušší nad částkou v řádu jednotek tisíců mávnout rukou, než se soudit.

Postup podobný vykukům používají i jinak renomované organizace, jako třeba Česká pojišťovna. Když na praktiku František Fuka upozornil, zapomněl při tom rozmazat jeden variabilní symbol na skenu složenky, takže jeho návrh smlouvy na dálku akceptoval David Grudl. Nakonec ale všechno dopadlo dobře, pojišťovna uznala, že úkon učiněný třetí osobou nemůže založit smluvní vztah mezi prvními dvěma osobami.

Proč sem tyto příklady sepisuji? Protože to vypadá, že vykukové si zbytečně přidělávají práci a zřejmě by si mohli výrazně více vydělat s vyrazně menším objemem práce. Na způsob přišla firma RENCAR PRAHA, a.s., která pro pražský dopravní podnik exkluzivně pronajímá reklamní plochy. Rozhodla se totiž soudně zakročit proti nelegálním výlepům reklamy. Problém je, že v takovém případě obvykle není možné prokázat, že ten, k jehož prospěchu reklama slouží, skutečně takovou reklamu objednal. Proto RENCAR vymyslel zajímavou právní konstrukci, kterou je možné parafrázovat takto:

Bez ohledu na to, kdo reklamu objednal, zaplatil a vylepil, reklama sloužila tomu jehož jméno, produkty, nebo služby byly reklamou propagovány. Ten se touto reklamou bezdůvodně obohatil a je povinen takové bezdůvodné obohacení (podle § 451 zákona 40/1964 Sb. Občanského zákoníku) vrátit.

Poměrně zajímavá klička, že? A co na to soud? Vzorové rozsudky si můžete přečíst na stránce agentury, která dokumentaci nelegální reklamy zajišťuje. Soud zde konstatuje, že „Odpovědnost za majetkový prospěch, který musí bezdůvodně obohacený vydat, vzniká bez zřetele na zavinění“.

Tedy kdokoli může být kýmkoli bezdůvodně obohacen, aniž by něco takového objednával, nebo o tom aspoň věděl. Když tento závěr použijeme na úvodní případy, znamená to, že paní inženýrka a magistra by klidně mohla být donucena spálené složenky zaplatit. Stejně tak vykukové s katalogy firem a telefonními seznamy zbytečně posílají objednávky maskované jako faktury. Úplně stačí oběť v seznamu uveřejnit a po roce poslat fakturu s požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení. A Česká pojišťovna, ta může rovnou všem svým zákazníkům zřídit všechny služby které nabízí a následně je chtít zaplatit.

Možná si říkáte, že moje konstrukce jsou jiné, že RENCARu jde vlastně o dobrou věc (ostatně otravných samolepek skutečně ubylo a moc nepřibývají). Možná k tomu přihlédly i soudy, které tuto konstrukci přijaly jako jediný možný způsob, jak se může RENCAR domoci svých práv. Neměla by ale být spravedlnost slepá a rozsuzovat lidi pouze podle předložených důkazů a nikoli podle dojmů? Postup ve stylu: „Tenhle je hodný a tenhle zlý, jenže mu to nemůžeme prokázat, takže tomu hodnému uznáme i něco, co by jiným neprošlo,“ mě poněkud děsí.

Sdílet