Tak a teď se dostáváme k něčemu, co nejspíš zajímá většinu lidí u starých počítačů – klasické retro gamesy. Hry co jsme hráli či obdivovali u známých, kamarádů, či jen v časopisech.
Málokdo asi bude na starém HW či emulátorech pouštět starý kancelářský SW, za to ke starým peckám se rád leckdo vrací. Ať už kvůli nostalgii a vzpomínkám, tak kvůli tomu, že ty staré hry měly něco do sebe. Často nešlo o grafiku (ani nemohlo jít, byla hodně limitovaná možnostmi HW), tak musely mít hratelnost. To je v protikladu ke dnešku, kdy nám občas tvůrci naservírují vizuální orgie, nicméně samotné hraní je nuda. Ale nebudeme si nalhávat, i tenkrát vycházely špatné, často opravdu hodně špatné, hry. My si tu připomeneme nějaké legendy dle mého výběru. Nebudu psát TOP 10 a podobné nesmysly, protože každého nás baví něco jiného a každý má svůj výběr jiný. Já to nemohu psát ani jako pamětník, protože v té době jsem ST neměl (ostatně to byla záminka pro vznik projektu). Takže můj výběr byl jednoduše ve známých peckách, a pak ve hrách, které jsem hrál ekvivalentně na PC + koukal v dobových Excaliburech.
Spoustu těch her už tu podrobně rozebíral pan Tišnovský, nebudu tu tedy ke konkrétním hrám dělat obsáhlé rozbory.
Na závěr tu z každé zkoušené hry mám natočené video – nemám zachytávací zařízení, takže jsem zkusil vytvořit co nejlepší podmínky pro snímání videa fotoaparátem. Není to dokonalé, ale koukatelné to snad je, navíc jako bonus můžete nostalgicky poslouchat chroupání disketovky a joysticku (+ občas jiné drobné okolní zvuky, ne vždy se mi dařilo natáčet v naprosto nehlučné době, i když jsem se snažil). Bohužel nemám vhodné zachytávací zařízení přímo z výstupu, a nic jsem aktuálně nesehnal, akorát se objevuje v prodeji nějaký starý šunt, který neběží v ničem novějším než Win Vista, o podpoře v Linuxu ani slovo.
Nicméně začnu jednou pro mne peckou, která se na ST ale prakticky neliší od bratříčka, kterého jsem hrál na 800XL:
Joust
Joust – herní obrazovka
Joust je velmi zábavná hříčka, která vychází z automatovky. Celá hra překvapivě nenabízí na mnohem výkonnějším ST nijak pokročilou grafiku či zvuky – oboje je velmi jednoduché a skoro se neliší od mých vzpomínek na osmistovce. I samotný gameplay je jednoduchý, hráč (či hráči, lze hrát ve dvou) se pohybují na jedné nescrollující obrazovce. A i přes veškerou jednoduchost se jedná o neuvěřitelně návykovou a zábavnou hříčku. Hráč ve hře osedlá svého pštrosa (to na herní grafice nepoznáte, nicméně artwork mluví jasně), a jediným jeho úkolem je posrážet oponenty ze svého „sedla“. K tomu z oponentů padají vejce, ze kterých se vylíhne další pštros, který bude zase obsazen bojovníkem (+ speciální vaječné levely, kde nemáte zpočátku žádné oponenty a je třeba vysbírat vejce včas).
Tomuto poměrně jednoduchému zadání dává tu správnou šťávu ovládání. Jako hráč neudáváte joystickem směr letu, můžete pouze ovlivnit let doprava-doleva, a samotné stoupání musíte „odmávat“ křídly pomocí trigerru. Na klesání pak funguje běžná gravitace, a na každý pohyb působí moment hybnosti. Chvilku trvá chytit grif a správný odhad. Samotný způsob sražení soupeře je založený čistě na vzájemné výškové pozici – jste níže = ztráta života, jste ve stejné výšce = jen se od sebe odťuknete, jste výše = soupeřova smrt.
Dejte k tomu srandičky jako brzdění svého pštrosa smykem či poskakování po břiše, pokud nestihne včas vysunout „podvozek“, a máme tu opravdu obrovskou porci zábavy pro jednoho či dva hráče.
DuckTales – The Quest for Gold
Další z her, na kterou jsem se těšil, že si ji zahraji, jsou Kačeří příběhy. Tuto hru jsem znal z té doby na PC (hrál jsem u příbuzných na 386 s „pípákem“).
Příběh hry je poměrně jednoduchý, v roli strýčka Skrblíka jste vyhlašován časopisem rok co rok Kačerem roku, nicméně v tu chvíli vstupuje na scénu Hamoun s výzvou, že pokud ho během jednoho měsíce neporazíte v hodnotě získaných peněz, bude poprvé vyhlášen on. Získat finance během jednoho měsíce lze vícero způsoby – investicemi, hledáním vzácných mincí v trezoru a výpravou za poklady.
Výprava za poklady otevře mapu, kde můžete cestovat po světě (očividně kačeří svět je dost podobný našemu) a hrát mezihry. Výpravy trvají nějaký čas, který se pak odečítá z časového limitu. Cestování k pokladu probíhá mezihrou, kdy musíte na místo doletět. Někdy je samotný let i závod s letadlem protivníka, a v případě, že to nestihnete či havarujete, tak poklad získá on. Pokud letíte sami, tak v případě havárie ztrácíte nějaký čas a případně část z peněz, které nesete u sebe. Peníze můžete uložit na ostrově s váhami, abyste předešli ztrátě (nicméně cesta ukousne z časového limitu).
DuckTales – Mapa cest za pokladem
DuckTales – Letecká mezihra
Meziher s poklady je několik druhů:
Focení – zde se snažíte vyfotit vzácné druhy zvířat, jejíchž fotky jsou dobře zpeněženy. Fotky běžných jsou jen za drobné.
DuckTales -Mezihra focení
Džungle – plošinovková část, kde je cílem dostat se na konec cesty. V cestě jsou různí nepřátelé, kteří vás mohou předčasně shodit do vody a tím ukončit pokus.
DuckTales – Džungle, už na mne číhá puma
Hory – plošinovková část, kde je nutno vyšplhat na horní konec. Opět máte v cestě mnoho soupeřů (Rafany, Magiku, medvědy, válející se kameny). Na pomoc si zde musíte vzít lano s hákem, naučit se ho ovládat je úplný základ.
DuckTales – Lezení po skalách, akorát jsem vyslal hák
Jeskyně – zde je třeba projít skrz bludiště, nespadnout do jámy a nenechat se chytit mumií.
DuckTales – Jsme v bludišti
DuckTales – A sakra! Dostala nás mumie. Z tohoto „lekacího“ momentu a šíleného zvuku z PC speakeru jsem si v dětství div necvrnknul
Cílem je na konci časového limitu mít nasbíráno více peněz, než soupeř.
Hra je to velmi zábavná, variabilní a s moc pěknou grafikou a pro mne velmi blízkou tématikou (na Kačerech jsem vyrůstal, jak na televizních, tak na této hře), nicméně na mém ST se mi nehraje úplně dobře. Plošinovkové části jsou hodně náročné na přesnost, a na 1040 není hra příliš plynulá, takže rychlé reakce a přesné skoky jsou uprostřed té trhanosti skoro nemožné. K tomu úplně každá místnost, přechodová obrazovka, vlastně úplně cokoli se dotahuje z diskety (a to pokaždé), a to trvá až nějakou tu desítku sekund, takže většinou více strávíte načítáním, než samotným hraním. Tohle bohužel na tomto reálném HW není moc zábava. I proto na videu hraju jako úplná lama, pardon.
Lemmings
Lemmings – druhý level
Tuto hru asi netřeba představovat, ta se stala naprostou klasikou a dodnes existuje v moderních reinkarnacích (nicméně si myslím, že nepříliš povedených).
Dostanete na starost partu panáčků, kterých máte co největší množství dostat skrz level. Na to potřebujete různé pomůcky a činnosti, které jednotlivým postavičkám můžete přiřadit.
Hra se vyznačuje pěknou grafikou, hudbou a zábavným gameplayem (ne teda ale pro každého, když jsem hru ukazoval manželce, tak ta hrozně litovala ty panáčky, kteří se musejí obětovat pro ostatní :-) ). Na ST i poměrně hezky zní i hudba, což není pravidlem.
SimCity
SimCity – jeden z předvolených scénářů
Ani tuto hru netřeba nějak uvádět, SimCity je známá strategická klasika. V této hře se hráč ujme správy nad městem, které musí postupně rozvinout do blahobytu.
Musí správně rozvrhnout městské zóny, sestavit komunikace a celý dopravní systém, a postarat se o korektní připojení energií (v prvním díle to byla pouze elektřina). K tomu správně rozvrhnout služby (hasiči, policie) a nastavit daňový systém tak, aby město vydělávalo (a občané s řevem neutekli). Dohromady je to poměrně komplexní hříčka, která bere v potaz i znečištění továren a jejich vliv na obytné zóny atp.
Na ST působí a hraje se velmi hezky, jen v mém případě je trochu problém, že moje myš je velmi citlivá, a hra je postavena spíš na původní „línou“ originální myš. Takže trefit se na správné místo není jen tak, udělat jedním tahem rovnou silnici je skoro nemožné, neudržíte to v lajně (ostatně na videu uvidíte, že s tím zápasím).
Prince of Persia
Prince of Persia
Další klasika, ke které netřeba psát romány. Tuto hru, kde se vydáváte zachránit princeznu pod tlakem časového limitu, zná snad každý. Hra se stala legendární svojí velmi pěknou grafikou, nicméně hlavně zaujala velmi propracovanými pohyby postavy, které ve své době neměly obdoby (pouze první vlaštovku ve hře Karateka, která byla předchozím dílem Jordana Mechnera, autora této hry). Hra je především plošinovka, kde na hráče čeká cestou hromada smrtelných pastí, ale obsahuje i souboje.
Na 1040 se hraje velmi dobře, občas se v náročnějších pasážích zpomalí, ale hratelné to je výborně.
Příště se podíváme ještě na pár dalších…
"A sakra! Dostala nás mumie. Z tohoto „lekacího“ momentu a šíleného zvuku z PC speakeru jsem si v dětství div necvrnknul"
Fakt z PC speakeru? Já myslel, že v dětství lidi tyhle věci hráli právě třeba na osmibitech a těžko na PC... Po pravdě ty osmibity měly často lepší zvukové čipy, než je právě PC speaker... :-)
Stopro. Strýc měl 386/44 s barevným monitorem bez zvukové karty, chodíval jsem si k nim hrát. Pokud jde o osmibity, tak Kačeři byli co já vím na C64 (dost osekané, byl to přeci jen osmibit), já měl 800XL a pro něj jsem je nikdy neviděl.
To je tak dávno, že mi už to taky docela splývá, co jsem hrál na Atari 800XE a co pak na 386. Jako jo, když se nad tím zamyslím, tak toho Prince, Kačery, to by to Atari nedalo a bylo to to PC, ale z dnešního pohledu mi grafika připadá tak strašně retro, že už asi nemám důvod se vracet až k Atari.
Před časem mi hodně cukalo rukou koupit Atari VCS, co mělo kampaň na Kickstarteru, nebo něčem takovém. Jsem rád, že jsem to nakonec nekoupil. Byl by to další nepoužívaný krám.
Přiznám se, že tyhle moderní "reinkarnace" mne nějak neberou. Originální HW je originální HW a má své neopakovatelné kouzlo. Už jen kvůli stáří.
Současný HW mám v PC, a tam můžu zprovoznit cokoli, od moderních her po emulátory skoro čehokoli. Jen to nemá ten design.
Základní otázka, přišel někdo na strategii u té mumie, nebo je to zcela náhoda?
Já myslím, že se pohybuje diagonálně po mapě vždy směrem k hráči, který musí být tím neustále v pohybu a nesmí ji vlézt do cesty. A k tomu nespadnout do jámy. Musím říct, že tenhle jeskynní level mi nikdy nešel :-(
Mumie chodí trochu náhodně a trochu ji to táhne k výpravě. Pak jsou dva typy místností - normální a taková ta slizká. Normální nemá vedle sebe díru a slizká jo, takže je u ní šance 1:3, že při odchodu z ní spadne výprava do díry (z jednoho směru přišla, tam díra není, takže může jít na jednu ze tří dalších stran, pokud tam není konec mapy nebo zával). Musí se tedy ohledávat okolní místnosti, kde je ta díra, takže je to něco jako hledání min. Mapa je generovaná náhodně a některé vůbec nejdou vyhrát, nebo se tuším může výprava objevit ve slizké místnosti už na začátku a pak je to na náhodu - ale takový byl život v devadesátých letech, žádný autoheal pro děcka. :-)
Taky záleží na obtížnosti - u nejlehčí myslím jde vidět celá mapa už při vstupu (Skrblík ji asi od někoho dostal), v prostřední obtížnosti jdou vidět na mapě myslím jenom prohledané místnosti (kačeři si ji asi kreslí při procházení) a v hard je to ještě nějak těžší - myslím jde vidět jenom aktuální místnost nebo nejde vidět mumie (zapomněli si tužku a / nebo papír).
Myslím, že o tom píšou v rádci mladých svišťů před vypravením se do té jeskyně.
Devadesátkový hardcode je dohrát Chaos Strikes Back s jedinou postavou a bez ukládání. Resp. pokud uložit, tak jen na konci hraní, aby to nebylo na jeden zátah. Při smrti se začíná od začátku, žádná obnova pozice.
No na dnešní poměry je hardcore cokoli. A ještě mluvíte o ukládání, to u takových osmibitů bylo v naprosté většině případů nemyslítelné - nevím, jestli verze her s disketovou mechanikou uměly ukládat (FDD jsem u osmibitu nikdy neměl, vím jen, že Didaktik měl tlačítko SNAP pro uložení obsahu paměti, tak to asi jako "save" šlo použít), nicméně na Atari 800 s XC12 (kazeťák) nebylo možné ukládat téměř nic. K tomu obtížnost většiny her byla opravdu "surová". Tj. smrt postavy = hrát od začátku byla věc zcela běžná.
Jinak konkrétně Chaos Strikes Back neznám, přiznám se, že čtverečkové dungeony mne minuly...jinak samozřejmě vám věřím, že to bude hardcore obtížnost. Ještě k tomu ukládání, to bylo nějak omezené hrou, jak často je možno uložit?
Ukládání vůbec nebylo limitované, naopak se očekávalo, že hráč bude ukládat a často. Součástí hry totiž byla Utility disketa s nástrojem Orákulum, do kterého se nahrála uložená pozice a Orákulum v závislosti na tom, v jaké části dungeonu byla pozice uložena, dávalo několikastupňové nápovědy k jednotlivým hádankám.
Nicméně u většiny dungeonů se bohužel ujal herní styl "uložím a zkusím to, když to nevyjde, obnovím pozici". Proto dungeon Ishar zavedl mj. poplatek v herních penězích za uložení pozice, aby se to nezneužívalo.
Pointa je v tom, že pokud hru hrajete s dobrovolným neukládáním, atmosféra jinak stejného prostředí se změní a to jedině k dobrému. Když totiž víte, že pokud se do daného území vydáte ne zcela dobře vybaveni a smrt, čili úplný a absolutní konec, může přijít okamžitě, bojíte se u toho významně víc, než když počítáte s tím, že v dané místnosti třeba 5x umřete a pozici obnovíte, než se vám to podaří projít dle představ. No a hrát to s jedinou postavou namísto s očekávanými čtyřmi znamená, že nemáte šanci po nevydařeném boji utéci a padlé hrdiny si v altaru oživit.
Tak to je hardcore, jen pokud se hráč rozhodne dobrovolně to tak hrát a nepoužívat ukládání :-) Ostatní mohou uložit před každou bitvou a hrát save/load. Znám různé hry, které jsou obtížné a ukládat nejdou, tak prostě možnost výběru není. Vím, že se nemůže rovnat délkou s dungeonem na 16-bit, ale třeba na osmibitovém Atari jsem takhle chtěl vždy pokořit hru Elektrician od Synapse soft. - tam se sice v prvních levelech nasbírá hromada životů, ale o ty pak se zvyšující se obtížností člověk přichází s kadencí kulometu. Ukládat hra nejde, a nedává to ani žádné kódy, jak se rovnou dostat do vyšších úrovní. Prostě na jeden zátah od začátku do konce, po ztrátě životů žádné continue neexistuje, rovnou návrat na úvodní screen. Dodnes jsem ji nedohrál, a to jsem to mockrát zkoušel...
Přečteno 17 199×
Přečteno 17 120×
Přečteno 16 932×
Přečteno 16 148×
Přečteno 15 784×