Jak lobby mediálního průmyslu a držitelů autorských práv postupně vytváří dystopickou budoucnost Velkého Bratra.

Tento text je inspirován článkem Ricka Falkvinga „How The Copyright Industry Drives A Big Brother Dystopia“ vyšlým na torrentfreaku, a byť na první pohled může vypadat jenom jako překlad, tak ve skutečnosti je tento text trochu volnější a občas okořeněný, a přestože jsem se snažil spíše držet originálu, tak ne všechny věty zde uvedené jsou Rickovy. Mojí snahou bylo občas trochu vysvětlit jak chápu jeho slova, protože věřím že ne každý sleduje světové dění ohledně snah o omezení svobody internetu a společnosti vůbec. Snad se toho v překladu moc neztratilo…

Původní zdroj: link

Šiření informací nelze zastavit!

Waseihou

---

Až příliš často jsem slyšel, že mediální průmysl držící autorská práva nerozumí internetu, nechápe internetovou generaci, nerozumí tomu, jak se technologie změnila. Myslet si to je nejen špatné, je to také velmi nebezpečné. Chcete-li protivníka porazit, musíte ho nejprve pochopit, namísto malování čerta na zeď. Mediální průmysl chápe, jakou hrozbu pro něj internet představuje a že jeho podrobení či dokonce zničení je naprosto nutné, pokud si chce zachovat alespoň nějaký význam.

Podívejte se, jaké zákony jsou nyní navrhovány či dokonce přijímány. Plošné odposlechy, sledování občanů, vydávání vlastních lidí do cizích zemí. Doslova vyloučení, ach Ódine! Všechny tyto nové zákony sledují jeden společný cíl: znovu centralizovat právo dávat svolení k publikování nápadů, znalostí a kultury a potrestat každého, kdo se bude nadměrně snažit toto obcházet.

Mít takovouto kontrolu, nebo ji dokonce jen na chvíli zakusit, to je zážitek, který vás naučí co je to moc v tom nejhorším slova smyslu. Pokud můžete určovat jaká kultura, znalosti a ideály jsou lidem dostupné, když jste v pozici kdy můžete rozhodnout, jaká myšlenka bude nebo nebude publikována, pak toto zachází mnohem dál než jen mít právo publikovat. Staví vás to do pozice kdy si můžete vybírat, kdy můžete určovat rámec myšlení ostatních lidí, doslova vám to dává právo rozhodnout, o čem lidé budou diskutovat, co budou cítit a na co budou myslet.

Možnost sdílet nápady, kulturu a znalosti bez povolení a dohledatelnosti je zakotvena v samotných základech internetu, podobně jako tomu bylo na počátku vzniku poštovních služeb. Když jsme něco poslali poštou, jen my sami jsme mohli rozhodnout, jestli naše identita odesílatele zůstane utajena tak, aby ji znal pouze příjemce, navíc nikdo nesměl otevřít naše dopisy či zásilky jenom proto, aby zkontroloval jejich obsah.

Internet je podobný. Je naprosto logické požadovat, aby naše děti měly tytéž práva, která měli i naši rodiče! Ale pokud naše děti mají mít tato práva i v prostředí informační společnosti umožňující volný tok informací, stane se jistá část průmyslu zastaralá a společensky nepotřebná. A proto se mediální průmysl držící autorská práva snaží tato práva zničit. A proto lobují a protlačují zákony zavádějí identifikovatelnost každého z nás, a to dokonce i zpětně, kdy nás preventivně šmírují a záznamy o naší činnosti ukládají pro případ že bychom provedli něco, co se jim nelíbí. Tedy zavádějí do naší společnosti něco doposud naprosto nemyslitelného a nepředstavitelného – presumpci viny!

Mediální průmysl byl jedním z nejsilnějších zastánců směrnice EU o uchovávání provozních a lokalizačních údajů (Data Retention Directive), která nařizuje uchovávat záznamy o naší komunikaci – sice ne přímo její obsah, ale „pouze“ informace o tom koho jsme kontaktovali či na jakou webovou stránku jsme se podívali, kdy tomu tak bylo, jak dlouho to trvalo a jaký prostředek jsme k tomu použili. Tato data jsou přitom uchovávána po značně dlouhé období, a kdo ví, co se s nimi doopravdy děje. Nedávné mediální kauzy neoprávněných odposlechů přinášejí jednoznačný důkaz o tom, že jsou tato data zneužívána. Přitom tomu není tak dávno, kdy uchovávání takovýchto dat bylo zcela nemyslitelné a zakázané kvůli ochraně soukromí a osobních údajů. Mediálnímu průmyslu se ale podařilo převrátit „zakázané“ na „povinné“, čímž přispěl k tomu aby naše společnost učinila další krok směrem k totalitě.

Politici toužící po moci a kontrole nad životem občanů ve spolupráci s nadnárodními korporacemi, kterých je mediální průmysl součástí, spolupracují ve své snaze získat dohled a kontrolu nad našimi životy. Jedni kvůli strachu o své postavení a moc, druzí kvůli udržení a maximalizaci svých zisků.

Snaží se proto prosadit zákony, které zavádějí odpovědnost prostředníka za obsah přenášených dat či zboží, a to na všech úrovních. Čtyřčlenná rodina může být za přispění průmyslového kartelu souzena v procesech, kde presumpce neviny neexistuje (občanskoprávní řízení), a snaží se prosadit odpovědnost poštovních dopravců za obsah dopisních obálek a balíků, které převážejí. To je v naprostém rozporu s mnohasetletou tradicí v oblasti poštovních služeb, a způsob, jak prosadit svou vůli mimo soudní síň, kde lidé mají daleko horší možnost se bránit.

Tohle samozřejmě nevylučuje možnost trestního stíhání hlavně v zemích bývalého východního bloku, kde je z historických důvodů běžnější podávat trestní oznámení namísto souzení se, protože je výhodnější počkat až na výsledek trestního řízení, který je teprve v případě odsouzení pachatele použit právě jako důkaz ve sporu občanskoprávním.

Tímto to ale nekončí, ale teprve začíná – ve své aroganci se tito deprivanti rovněž snaží prosadit zákony, které zavádějí odposlechy doslova celých populací – a soudí se o právo tak činit dokonce ještě před tím, než jim tak nařídí zákon, pro který sami lobují. Konec konců stejně již všechny sledují, aniž by o tom lidé byť jen měli tušení.

Také prosazují zákony, které lidi doslova vyloučí ze společnosti tím, že naruší jejich schopnost fungovat v dnešní společnosti, pokud pošlou někomu něco, co se těmto samozvaným dohližitelům nelíbí. V případě počítačových dat budiž příkladem třeba Francouzská „digitální gilotina“ zvaná HADOPI, u zboží hmotné povahy pak hromadné prohledávání zásilek a zabavování a likvidace zboží. To vše v zájmu kartelů a monopolů, trolů kteří ovládají trh a sami určují trendy podle toho, jak se jim zrovna zachce.

Pod rouškou boje proti dětské pornografie prosazují zavedení zákonů zavádějících aktivní cenzuru, jakou nemáme snad již více jak sto let, a to takovým způsobem že nakonec bude dětem ublíženo ještě více. Ať již tím že tyto hrůzné činy zůstanou neodhaleny, nebo samotným postihováním dětí za jejich občas naivní chování na internetu. Například již dnes je každým rokem v prudérních USA odsouzeno spoustu mladistvých za to, že svobodně uveřejnili na internetu své vlastní intimní fotky, čímž se z nich v očích zákona stávají pedofilové a sexuální predátoři, a pokud se díky tomuto jednání dostanou na seznam zvrhlíků, mají tím často zkažený celý zbytek života. Zákony které měly děti chránit před zneužitím jsou nakonec obraceny proti nim samotným ve jménu vynucování konzervativní morálky.

Zákony které tito trolové prosazují mají také umožnit dohledatelnost i těch nejmenších přečinů, mezi něž rovněž patří sdílení kultury (což by především vůbec nemělo být považováno za trestnou činnost). V některých případech takové zákony mají dokonce mediálnímu průmyslu dát větší práva na porušení soukromí než jaká má policie.

Jak se účinek všech těchto zákonů a opatření nakonec sečte, tak konečně – konečně! – budou schopni potlačit naši svobodu projevu a další základní práva, všechny, jenom proto aby byli schopni udržet svůj zdroj zisků. Tohle rovněž přinese noční můru distopické společnosti Velkého Bratra, která daleko předčí ty nejhorší možné představy, které lidé mohli mít možná tak před deseti lety. Mojí neutuchající otázkou tedy je, proč se lidé rozhodli tančit spolu s nimi namísto toho, aby těmto bastardům rozmlátili držku nejbližší židlí?

Dne 12. července jsme se například mohli dozvědět, že poskytovatelé internetových služeb v USA budou pomáhat vlastníkům autorských práv postihovat své vlastní zákazníky, od prostého odpojování až do jejich naprosté občanské likvidace, a s největší pravděpodobností jim odepřou právo na anonymitu jenom proto, aby pomohli mediálnímu průmyslu ve hře hře zvané „žaluj babičku“.

Toto se bezpochyby stane ukázkovým příkladem špatných vztahů se zákazníky v budoucích učebnicích o marketingu: ujistěte se, že každý z vašich zákazníků může být souzen až do poslední vindry celým zástupem průmyslových organizací v zmanipulované hře, kde ani nebudou považováni za nevinného, ​​dokud není prokázána jejich vina. Vážně, co si ti ten poskytovatel jako myslel?

Dnes si ještě užíváme našich základních práv – právo na soukromí, právo na svobodu slova, právo sdružovat se ve spolcích, právo shromažďovací, právo na svobodný tisk a mnoho dalších práv – a to vše mimojiné děláme přes internet. Nedopusťme proto, aby nám toto nové právo bylo vzato, protože kdo zaručí, že nám nebudou odebrána i ta ostatní? Ve sktečnosti pokud internet bude omezen, tak zároveň s ním budou omezena i všechna naše další práva. Proto anonymní a necenzurovaný přístup k internetu se stal sám o sobě základním právem, stejným jako všechna práva, kterých skrze něj užíváme. Proto bojujme za to a prosaďme aby internet byl právě takový. A pokud to má znamenat, že hloupý průmysl vyrábějící tenké kulaté kusy plastu nebude moci vydělat žádné další peníze, tak pro mě za mě může třeba zbankrotovat, a nebo místo toho začít třeba prodávat majonézu…

Je to jejich problém.

---

Tento volný překlad můžete volně šířit dál. Šíření informací nelze zastavit!
Waseihou