Hlavní navigace

Jak jsem navštívil hernu

15. 2. 2009 10:38 (aktualizováno) | Michal Smrž

Na začátek dovolte chviličku nostalgie.

Počítačové herny tvořily v mojí generaci (84) důležitou součást dětství a kultůry. Počítače byly drahé a nákladné a pokud jsme neměli bohaté rodiče se zájmem o počítače, neměli jsme ty nejlepší na trhu. Většina jej neměla vůbec. A když už jsme je měli a měli na nich i hry, stejnak nebyl způsob, jak je zahrát po síti. A školní sítě dostatečného výkonu existovali jen na průmyslových školách.

Zkrátka počítačová herna byla posvátná věc. Tehdá ještě za sazbu koruna/minuta (to je dost i na dnešní poměry, natož cena koruny tehdá) jste přišli, sedli a zahráli si proti sobě nejmodernější hry typu Need For Speed 2, Shadow Warrior, Duke Nukem 3D apod.

Jak už jsem naznačil, herna znamenala více, než jen klání. Když jste si koupili Level, Score a tehdá ještě živý Excalibur (a že ten měl nejlepší CD :-) ) a přečetli si recenzi na nějakou novou hru, stačilo chvíli počkat a už jste si ji mohli jít zahrát do herny.

Bohužel, onu mojí neznámou hernu tehdá zrušili a od té doby jsem prakticky v žádné jiné herně nebyl.

K dnešnímu dni po mnoha a mnoha letech. Dnes jsem se potloukal kámošem městem a on že se musí jít nechat ostříhat. Moc se mi nechtělo na něj čekat a spása vykoukla sama. Potkal jsem počítačovu hernu.

Srdce se mi rozbušilo v návalu nostalgie. Dohoda byla ujednána hned. On si odskočí kam potřebuje, já sednu k PC a on si mě pak přijde vyzvednout :-). Rozdělili jsme se tedy a já šel na to.

Vcházím do potemnělé místnosti, ve které nepřehlédnutelně září několik rozsvícených CRT monitorů osvětlující napnuté tváře svých uživatelů převážně mladšího věku. Ano, jsem tu správně a zřejme jsem nejstarší člověk v místnosti. Od jednoho počítače se zvedá hráč a jde ke mě. Aha, obsluha.

„Co to bude?“

Rozhlížím se po místnosti a přemýšlím. Vidím PC s připojenými volanty. To doma nemám, dám si nějaké pěkná (moderní a hlavně graficky náročná) auta.

„Nějaká auta támhle s volantem“

„To nepůjde“ dozvídám se posléze. V nefalšovaném překvapení se ptám „Jakto?“, „Nějak nám nefungujou pedály“.

No dobrá nevadí. Místo toho si dám tedy nějakou hypermoderní akčňovku. Nedávno jsem viděl ukázky na Call Of Duty 4 a další válečné hyper grafické orgie. Mohl bych zkusit i ten slovutný Crysis, házet želvama, kulometem kácet stromy, znáte to.

„A co máte za hry?“

Obsluha neskrývá zklamání, že nejsem s chodem a nabídkou herny perfektně seznámen a že tedy komunikace se mnou bude na delší čas a tím mu uteče část hry (ne-li celá).

„Je támhle ne?“, ukazuje nalevo ode mě.

Dívám se tím směrem. Ani ne půl metru přede mnou stojí velká reklamní cedule Call Of Duty 2.

„To je ono?“, holt mám asi pomalé vedení.

„Jak ono? Ten papír ne?“

Nyní je mi jednání již nepříjemné, ale neuteču. Jdu znovu okukovat transparent. A skutečně, za ním je A4. Ale jaksi bílá. Tentokrát ale zapracuje má vlastní inteligence a dochází mi, že na ní koukám z druhé strany.

Vycházím tedy z herny opět ven a prohlížím nabídku, tentokráte z již správné strany. Nabídka her mě doslova školovala. Byla plná samých soudobých her. Jediné, co vybočovalo byl World of Warcraft, jinak šlágry jako Half-Life 1, Call Of Duty 2, Alien vs Predator 2 apod. Po usilovném přemýšlení, doprovázeného dalším nadšeným zdržováním obsluhy od hraní, jsem si konečně zvolil Alien vs. Predator 2. Když se nepodívám na nic aktuálního, alespoň si pokosím pár známých postav.

Obsluha byla tím, že jsem si konečně vybral, nadšená. Nadšenější byla, že jsem dokonce z čísel u nabídky pochopil čísla počítačů. Platím hodinu, dostávám heslo a jde se na věc.

Usedám ke stroji.

První co mě zaujalo byla klávesnice. I přes značně ztlumené osvětlení na mě dokázala házet odlesky. Zvláště pak čtveřice WASD byla vyleštěna do podoby zrcadlovitých černých kláves. Nejsem žádná upejpavka, takže nevadí, jen si v duchu říkám, že cena klávesnic není nijak drsná, takže by je mohli občas renovovat.

Myš je druhý objekt zájmu. Ta vypadá již lépe, akorát nepříjemně dře po stole. Rozhlížím se a na bedně vidím podložku. Sice v podobném stavu jako klávesnice, ale lepší než stůl.

Jak jsem zahejbal myší, upřel jsem zrak na monitor. Nic. Dobrá, mačkám klávesu mezerník, nic, enter, nic. Skouším zapnout monitor. Místo toho jsem jej ale definitivně vypnul. Tak jinak, koukám na bednu. Vypnutá. Zapínám a ohlížím se. Obshluha si oddychla, že nemusí vstávat od hry a jít mi (takovému amatérovi) zapínat počítač.

Nabíhají okna, příkazová řádka a zavádí se různé blokovací programy. Mají to pěkně okomentované, tak jsem si četl jak se aktivuje blokování pravého tlačítka na ploše apod. Mám chuť si zahrát na hackera a prostě jim to pomocí CTRL+C stopnout, ale nemám to srdce tak trpělivě čekám na načtení všech blokátorů. Konečně – heslo. Zadávám. Na ploše krom internetového prohlížeče jen ten Alien. Startuji jej tedy.

Ta doba! Můj starý neherní notebook má větší výkon než to, před čím sedím. Alespoň mám čas nasát atmosféru.

První objekt zájmu – kolega co sedí hned vedle (tedy úplně na kraji). Hraje World Of Warcraft. V duchu žasnu, že mu to stojí za to jít do herny. Myslel jsem že to se musí hrát dlouhodobě doma a ne jednou za čas v herně. No, asi jej nešťastně přepadla závislost když byl ve městě. Nebo je zde stejného důvodu jako já. Zaujal mě jeho výraz. Něco mi na něm nesedí. Po chvíli mi dochází co to je. Nejen že vůbec nemrká, ale i přesto, že periferním viděním musí vidět, že na něj čumím, nepohne okem ani o milimetr aby zjistil, jak ten čumil vypadá. Dobrá, nechávám jej být a ohlížím se za sebe.

Tak mám nejlepší výhled na zbytek herny. Výběr her mě překvapuje. Dva lidi hrají Warcraft 3, 4 Half-Life 1 a jeden lítá po internetu po různých fórech, podle log herních, a bouchá příspěvky co to dá. Dále mě překvapuje, jak vysoký věkový rozdíl mezi mnou a většinou populace herny je. Nakonec, zas tak moc se nedivím, ale o tom dále. Chvilku poslouchám i jejich rozhovor o hře a o životě. Nebudu interpretovat, za prvé je to porušování jejich soukromí a za druhé bych krom sprostých slov a nadávek stejnak neměl moc co interpretovat.

Obracím se zpět na svůj vlastní monitor. Hra se konečně načetla. Beru si na hlavu sluchátka. Nic. Hledám ovládání hlasitosti na sluchátkách, není. Že bych zavolal obsluhu? Radši ne. Zkouším nastavení hry, ano zvuk maximálně stažený. Kroutím hlavou, táhnu šoupátkama nahoru a zvuk se ozývá. No dobrá. Vracím se do hlavního menu.

Úplně jsem zapomněl, že AvP2 má multiplayer, to bude něco! Klikám a divím se – CD-KEY. Rozhlížím se kolem ale hned mi dochází, že to co hledám zde nebude. Původně jsem byl přesvědčen, že hra přede mnou je nelegální, ale později jsem si přečetl, že multiplayer servery jsou dávno vypnuté, takže není jisté, zda se jednalo o nelegální verzi nebo ne.

Tak singleplayer a doufám v nějaký pokročilý save. Nope. Tak od začátku s mariňákem. Opět loading, drsnější než předtím, prokládaný videi, které jsem okamžitě odklepával. Alespoň jsem věnoval další pozornost herně, ale platí, co jsem napsal výše, nic nového nebylo. Alespoň se trochu ušklíbám nad jejich střeleckým úměním a vybavuje se mi, jak mě a kámošovi (tehdá jako děti v té původní herně) jednou obsluha nabídla, že pokud ho za půl hodiny alespoň jednou zabijeme v Shadow Warriorovi (pamětníci: ta krátká mapa, kde čék když proplaval tím jezírkem, si doplaval pro tu hlavu – házet granáty do toho jezírka byla dobrá strategie), budeme moci hrát, už nevím jakou dobu, zdarma. No, dostali jsme nehorázně :-D.

Konečně se mi načetla první bezstřílecí mise. Ve chvílích výbuchu auta se mi hra dokonce začala i sekat, dokud jsem nedostal plameny mimo záběr. To už jsem se začal smát. Ale nakonec jsem doběhl ke vstupu do druhé mise. Tak teď už…

Někdo mi klepe na rameno. Ano, kámoš se vrátil.

„Seš tady nějak rychle“, divím se.

„Rychle? Dyk jsem si ještě nechal umýt hlavu.“

Koukám na mobil. Skutečně, uběhlo už 20 minut. Koukám smutně na monitor a myslím na to, že jsem si vlastně ještě nevystřelil a mám ještě 40 minut času. Pak ale procitám, co já to tu vlastně dělám, vypínám hru, zvedám se a mizíme. Nadobro. Pochybuji, že bych se sem ještě někdy vrátil.

Když jsem to kámošovi vyprávěl, docela jsme se zasmáli.

A zpět k blogu. Moje zkušenost byla tedy dost otřesná. Možná tehdejší zážitky byli zkreslené dětskou duší, ale moje hravost se zas tak moc nezměnila. Je mi líto, že tohle řemeslo tak hrubě upadlo.

Chtěl bych se zeptat vás, čtenářů. To, co jsem zažil, je normální? Jak jsou na tom herny okolo vás? Existují nějaké?

A nakonec zamyšlení, jak by taková herna mohla vypadat. Napadlo mě (rozhovor s tamtím kámošem) že by se nám líbila herna, představující next-gen konzole a hry na velikých (nebo alespoň normálních) LCD televizích. To je věc, na kterou si doma málokdo šáhne a jako rozptýlení bych si nějaký ten multiplayer na těhlech strojích zahrál rád. Klidně by to mohlo být i Wii a nějaké sporty. Alespoň by čék přišel do styku s něčím lepším, než s videi a obrázky. Napadlo to někoho udělat, existuje to někde?