Osobně jsem k tomu šla spíš z druhé strany a na Nixu mi momentálně běží desktop, soukromý laptop a pracovní laptop.
Super je, že všechny stroje jsou instalované ze stejného gitu kde jsou i secrets, balíky které na pracovní laptop nepatří jsou definované separátně a vybírají se podle hostname a na pracovní laptop se ještě separátně nastavuje intune.
Docela fajn je nastudovat a brzo po instalaci přejít na nix flakes, je to budoucnost Nixu a přináší spoustu výhod (v případě instalace víc strojů třeba reprodukovatelnost díky lock file)
Nix je super na definici vývojového prostředí. Každý projekt má svou flake, jakmile vlezu do jeho adresáře, nainstalujou a nastaví se všechny balíky které jsou potřeba k sestavení a testům (a díky lock files všude stejné, takže je jistota stabilního vývojového prostředí), navíc jde ten package manager nainstalovat všude včetně macu, takže kolegové s macem můžou v pohodě stáhnout projekt který napíšu a nic neřešit. Stejné prostředí mi pak běží v CI, a flake projektu pak celou věc sestaví a vrátí minimalistický OCI kontejner.
Chystám se přejít na NixOS i na serveru, ale přesunout všechno co mám teď na CentOS bude docela fuška, tak to krapet odkládám :D
přesouval jsem to postupně, ty legacy věci v rhel jsem zabalil do docker containeru (z počátku dokonce po spuštění jsem spustil ansible, který ten conteiner doinstaloval) a spouštěl přes virtualisation.oci-containers.
Časem mi ale naprosto ubylo množství věcí, které mám mimo nix. Pro testy a klientské věci pak používám klasické virtuálky s plnou distribucí, opět řízeny a nasazovány přes nixOS, což je na tom skvělé, mít deklarativně nastavené virtuály je bomba.