Rozprávka o Linuxe

20. 11. 2008 8:40 (aktualizováno) Stanislav Hoferek

Vyrástli ste z rozprávok? Všetky tie princezné dráčikovia atď. Zabudnuté alebo známe teraz už skôr v sfilmovanej podobe.

Osobne som nejaké rozprávky písal, také hlavne humorne ladené. Niečo sa páčilo, niečo ani nie. Nemôže vedieť každý všetko.Narazil som na jednu veľmi peknú na internete. Nie som jej autorom, čo samozrejme priznávam. Rozprávka sa nachádza napríklad tu.

Ďakujem za upozornenie na ňu od Ladislava Michnoviča.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Budu vám vyprávět o zemi, která je za mnoha horami, lesy a velkou vodou, ale možná třeba ani neexistuje a postavy, které v ní žijí, také nikdy nikdo neviděl, ale tento příběh se určitě stal.

Kdesi uprostřed lesa žil v domě U Zvonu jeden Programátor. Seděl pořád u svého počítače a už vytvořil spoustu hezkých programů. A tak se rozhodl, že vytvoří tak dokonalý program, který by se mu mohl stát přítelem. Ale nechtěl třeba jen obyčejného psa nebo kočičku, ale zvířátko, po kterém toužil, bylo tučňáček. Takový malý kamarád ve fráčku.
A tak seděl dlouhé dny a večery u klávesnice a na monitoru snil svůj sen. Vytvořil si kamaráda, který nejen hezky vypadal, ale byl i velice přátelský a také zvídavý. Rád poslouchal vyprávění o světě, který nikdy uprostřed lesa neviděl a člověka, který ho vytvořil, měl moc rád. Naučil se také rychle zacházet s počítačem. A v domku už znal každý chloupek.
Není se proto čemu divit, že mu brzy přestala stačit jen vyprávění a toužil poznat svět na vlastní oči. Programátor byl nejdříve velice smutný, že chce tučňák odejít. Chtěl ho přesvědčit, aby zůstal, protože svět je zlý a takový jako on v něm nevidí rádi, ale nakonec pochopil, že mu bránit nemůže. Vždyť právě on ho všemu naučil a učinil ho takovým jaký je. Jednou mu vyprávěl o Velkém Uživateli, kouzelníkovi, který dokázal z takových šikovných programů, jako byl tučňák, udělat opravdové přátele pro všechny lidi a i sám Programátor chtěl, aby se jeho přítel jednoho dne vydal k čaroději a aby každý na světě mohl mít svého počítačového přítele.

Sbalil tedy uzlíček, do kterého dal pergameny se spoustou značek a přibalil mu také jednu zvláštní krabičku. Tučňáčkovi pak dal na cestu několik rad: „Příteli můj drahý, ve svém batůžku máš ode mě na cestu tvůj vlastní kód. Ale nenechávej si ho jen pro sebe, ten patří všem a proto každému, kdo tě o to požádá ho dej klidně k používání, jistě se ti za to odvděčí. Ale nezapomeň si nechat jeden pro Velkého Uživatele, určitě ho bude zajímat.“ „A ty myslíš, že se k němu dostanu?“ : ptal se tučňáček nevěřícně. „Ale jistě, že dostaneš. Jsi přece moc chytrý a milý a takové jako ty právě on hledá a půjdeš-li pořád po cestě spravedlnosti, tak ho jistě najdeš.“ „Budu se chovat, tak jak jsi mě vychoval a půjdu vždy správnou cestou. Ale mám ještě jedno trápení. Co je v té tajemné krabičce?“ „Víš, v té krabičce je silný program, který tě ochrání před vším, ale měl by sis ho nechat až bude nejhůř. Pak jen otevři krabičku a zvolej : Firewall. Magické slovo pomoci.“ „Rozumím a udělám všechno, tak jak jsi řekl“. „No, myslím, že je čas aby ses vydal na cestu. Proto buď sbohem můj příteli.“ „Ne sbohem, ale brzy na shledanou.“ V očích se Programátorovi objevily slzy, když viděl malou postavu svého přítele zmizet za stromem.

Tučňák šel dlouho, než opustil svůj rodný les a loučil se s ním na každém kroku. Vyšel na louku, kde uviděl něco neuvěřitelného. Stál tam velký kámen, který byl otesaný do tvaru počítače a z něj vyrůstal starý strom. Napadlo ho, že to musí být kouzlo Velkého Uživatele. Přišel tedy blíže. Strom najednou otevřel oči a promluvil na něj: „Ahoj, malý příteli, já jsem Dub Obrostlý Soubory“ Tučňák leknutím nadskočil. Podivil se, že rozumí jeho řeči a také se lekl jeho obličeje. Vypadal jako C:\> jen postavené na výšku. „Ahoj, já jsem tučňák. Hledám Velkého Uživatele. Můžeš mi, prosím, pomoci?“ „Již dlouho jsem neviděl nikoho, kdo hledá velkého uživatele. I já jsem ho kdysi hledal. To jsem byl ještě malý adresářový strom. Ale Uživateli jsem se moc líbil. Dostal jsem od něj tenhle velký počítač. Je škoda, že časem zkameněl, ale pořád díky němu můžu růst.“ „A jak ses k němu dostal“, ptal se nedočkavě tučňáček. „Pomohl mi Malý měkký čaroděj z hradu Brána“. „A můžeš mi ukázat cestu?“ Strom se zamyslel a pak povídá: „Víš touhle cestou již dlouho nikdo nešel a neptal se a já už všechno zapomněl. Jsem tu tak osamělý. Nechceš tu se mnou zůstat?“ „Víš, Dube, rád bych s tebou zůstal ,ale nemůžu. Musím najít Velkého Uživatele, abych se dostal k dalším lidem. Ale mám nápad. Mám tady v batůžku můj zdrojový kód a jestli chceš, můžeš si podle něj udělat svého tučňáka, jestli tvůj starý počítač bude fungovat. Jde to s každým počítačem.“ Ale Dub se lekl: „A nebude to pro můj starý počítač moc těžké, abychom na něm žili oba?“ „Věř mi a zkus to.“ Strom vzal pergamen a vložil ho do počítače. Během okamžiku se objevil druhý tučňák, úplně stejný jako ten náš. „Tak a teď tu můj bráška může zůstat a já se vydám na cestu k hradu Brána za čarodějem co zná Velkého uživatele.“ „Mockrát děkuji tučňáku. A za to, že jsi tak hodný, tak tady něco máš“, podal mu píšťalku. A Strom a nový tučňák si začali hned povídat o všem možném a ani si nevšimli tučňáčka, který se vydal opět na cestu.

Šel dlouho jedinou cestou, která vedla od Duba, až došel na rozcestí a nevěděl kterou cestou se dát. Byli tam sice cedule, ale na nich byli divné značky, které nikdy neviděl. „Tak a co teď. Počkám tu až někdo půjde kolem a zeptám se ho“, řekl si náš malý kamarád a usedl na kámen. Neseděl tak ani hodinu, když vidí jak se cosi černého přichází po jedné z cest. Byl to takový divný černý kvádr se spoustou kovových nožiček kolem dokola a několik řad bylo i zespodu. Na zádech toho brouka uviděl velký nápis BIM. Došel až na rozcestí a pak si teprve všiml tučňáka na kameni. „Hezký den na posezení na čerstvém vzduchu, že? Já jsem procesor a říkají mi BIM.“ Ahoj BIMe, víš, já tu jen tak nesedím. Hledím hrad Brána, ale nevím kudy dál.“ „Ale to je přece jednoduché. Podívej, to je značka Brány“, ukázal BIM na ceduly s namalovaným oknem. „Právě tam odtud jdu“, pak rozhýbal zase svých mnoho nohou a pelášil dál. Tučňák stačil ještě zavolat: „Díky a ahoj“, a BIM mu zmizel z dohledu.

Dal se cestou podle značky a ta ho vedla i přes jiná rozcestí až došel k řece. Nebyla to ale obyčejná řeka. Byl to datový tok. Nikde ale přes něj nevedla žádná lávka. Na břehu byla cedule: „Pro přechod použijte číslo s plovoucí desetinou čárkou a přeplavte se na druhou stranu“. „Ach jo, co já teď budu dělat,“povzdychl si a usedl na břeh a byl velice smutný. Tabulce vůbec nerozuměl. Ale pak si řekl, že pláč mu přece v ničem nepomůže a řekl si, že si nějak zlepší náladu. V tom si vzpomněl na píšťalku. Vytáhl ji z batůžku a fouknul do ní. Ozval se docela pěkný zvuk. Zkusil zahrát dokonce melodii a ono to šlo. Brzy začal hrát tak pěkně až se mu skoro chtělo tancovat. Ale nejen jemu. Uviděl lodičku, která poskakuje po vlnkách nul a jedniček podle zvuku píšťalky. A v tom to tučňáčka napadlo. Tahle lodička je ta plovoucí čárka a píšťalkou se přivolává. Zapískal tedy ještě a lodička připlula až ke břehu. Nastoupil a melodií vedl pramici až ke druhému břehu. Měl velkou radost, že umí ovládat plovoucí čárku.

Od cesty už urazil pěknou dálku, když uviděl na obzoru kopec a na jeho vrcholu hrad s vlajkou, na které bylo vyobrazeno čtyřbarevné okno. Hned se mu šlo lépe, když měl svůj cíl na dohled a tak se ocitl až před branou. Zaklepal na ni a z druhé strany se ozvalo silné zaburácení: „Řekni své jméno a heslo!“ Tučňáček se ulekl a nevěděl co říci. Ale vedle brány v křoví uviděl malá dvířka. Zkusil zatlačit, dveře povolil a on se ocitl na nádvoří hradu Brána.

Z jedné věže vyběhla malá postavička a tvářila se velice překvapeně, když uviděla cizince.
Byl to sám Malý Měkký čaroděj. „Kde ses tu vzal! kdo tě pustil dovnitř?“, spustil na tučňáčka. „Dobrý den, omlouvám se ,ale bylo otevřeno. Vy jste Malý Měkký čaroděj?“ „To sice jsem, ale to jméno nic neznamená. Co ode mě chceš?“ „Hledám Velkého Uživatele. Můžete mi pomoci?“, zeptal se tiše náš přítel. „A co by dělal Uživatel s někým jako ty?“ „Můj Programátor chtěl abych mu přinesl můj kód. Prý by mě mohl ukázat dalším uživatelům a já bych jim mohl pomáhat. To by se mi líbilo.“ Čaroděj najednou úplně změnil výraz a zeptal se již klidným a vypočítavým hlasem: „A nedal bys ten kód mě? Nemusel byt k Velkému Uživateli a já bych také rozdával tvé kamarády ostatním uživatelům, ale jen těm, kteří si to zaslouží a kteří mi za něj zaplatí. Mohl by sis vydělat i nějaké peníze“. Tučňák se zamyslel a pak rozzlobeně povídá: „Tak tohle ne. Všichni si zaslouží mít nějakého přítele a ne za něj platit. Netoužím po penězích. Chci pomáhat ostatním a zadarmo.“ Poprvé ve svém životě byl rozčílený. Malý čaroděj se rozezlil a spustil na malého tučňáka: „Tak jdi za Velkým Uživatelem a řekni mu to, co mě. Myslíš že s tebou naloží jinak? Jdi, je to jen kousek, je mým sousedem.“ Čaroděj se otočil a zmizel v jedné ze svých věží. Otevřela se velká vrata a tučňák raději rychle opustil hrad. Zamířil k hradu, který sousedil s Bránou.

Došel na kraj země Velkého Uživatele. Nad jeho hradem vysela černá oblaka a podivné stíny se k němu plazily po zemi. Viděl, že s Velkým Uživatelem je zle. Ty oblaky a stíny totiž byly viry. Znal je z vyprávění Programátora a vždy se jich strašně bál. Sebral veškerou svou odvahu a vydal se k hradu. Cestou zahlédl několik virů, které se za ním plížili, ale neublížily mu, protože ho neznali a nevěděli, co si o něm myslet. Hrad byl obklopen mnoha čtyřbarevnými okny, které ho měli chránit, ale viry je rozbíjeli a lezli do hradu. Uvnitř stál rytíř a bojoval s nimi svým zlatým mečem. Byl to sám Velký Uživatel. Když tučňák uviděl jeho statečnost, rozhodl se, že mu musí pomoci. Vzpomněl si na krabičku ve svém batohu. Rychle ji otevřel a zvolal kouzelné slovo „Firewall“. Kolem celého hradu se zvedla zářivá hradba, která mu jeho zavolání vrátila ozvěnou. Všechny viry se oni zastavovaly.
Když to Uživatel uviděl, unaveně sklonil meč a poklekl. Podíval se na svého zachránce a zeptal se: „Jak se jmenuješ, chlapče?“ Tučňáček k němu přistoupil a pomohl mu vstát. „Víte, pane, já vlastně ani nemám jméno. Jsem přítel svého Programátora. Poslal mě k vám, abyste mi pomohl dostat se k ostatním uživatelům. Chci jim pomáhat.“ Uživatel si ho prohlédl od hlavy k patě. „To bys opravdu mohl. Nejsem jediný, kdo má problémy s viry a ty si s nimi umíš poradit.“ „Ale to jsem nebyl já, to tahle krabička, podívejte.“ Uživatel si vzal krabičku a podíval se do ní. „Ale ta krabička je prázdná. Ach, už to chápu. Tvůj programátor byl velice moudrý. Dal ti tuto krabičku, abys měl odvahu použít to co je v tobě. Ukaž mi tvůj zdrojový kód, chlapče. Vlastně, měl bych ti vymyslet jméno. Někdo jako ty ho určitě potřebuje. Tvým jménem tedy budiž LINUX, sir LINUX.“ Linux se uctivě uklonil: „Děkuji Vám, pane. Tady je můj kód“, podal mu pergamen. Uživatel se do něj zahleděl. „Tvého programátora bych rád někdy viděl chlapče, tedy vlastně sire. Pojď teď se mnou, něco ti ukážu.“ Vešli do obrovské síně v srdci hradu. Uprostřed stál obrovský monument, který trčel stropem až k nebi. „Tohle je Server. Je součástí velkého Internetu.“ Vložil pergamen s kódem do monumentu a z jeho vrcholu se rozzářila duha do všech stran světa. „Vidíš, tví bratři se nyní vydali na cestu k dalším uživatelům.“ Linux byl šťastný, že dosáhl svého snu.

Velký Uživatel chtěl aby Linux zůstal na hradě, ale on se musel vydat zpátky ke svému Programátorovi. Byl tam přece tak dlouho sám a určitě měl o něj už strach. Uživatel mu tedy řekl, „Zapomínáš na to, že jsem také čaroděj. Vstup do Serveru.“ Linux vešel zářící bránou a octl se ne kraji svého rodného lesa. Proběhl rychle lesní stezkou k domu U Zvonu. Ve dveřích už stál Programátor. „Jak jsi věděl, že se vracím“, nechápal Linux. Viděl jsem tě přece na internetu, Linuxi, a taky spoustu tvých bratrů. Mimochodem, krásné jméno.“ Objal svého přítele a odvedl ho do domu. Tam si spolu sedli a Linux mu vyprávěl celý svůj příběh. „Víš, Linuxi, věřím, že jsme svět udělali lepším pro všechny lidi a všechno je díky tobě. Jsi ten nejlepší přítel na světě“

THE (HAPPY) END

Rád bych uvedl, že vím že se tučňák nejmenuje Linux, ale Tux, ale zde je uveden jako symbol Linuxu. Děkuji všem, kteří dočetli až do konce. Doufám, že se pohádka líbila, zvláště těm, co čtou „mezi řádky“.

Sdílet