Odpověď na názor

[20, 24, 25, 27] Mě přijde docela sympatické, že se i tak techniciózní lidi jako ajťáci zamejšlej nad nějakejma alternativama fungování společnosti. I když mám pocit, že pod květinovou tváří Lumírem naznačených pravidel vře nějaký naštvání nebo hořkost -- viz výkřiky o tom, že " tzv. dějiny jsou jen manipulativní žvásty těch, co vlastní média?". (I na tomhle výkladu něco je. Náš matikář na gymplu říkával, že matematika není dějepis, a že se nemění s režimem. A nedávno někdo upozornil, že s různými zákony po Evropě, které zakazují popírání holokaustu, se dostáváme opět k uzákoněnému výkladu dějin. Ne, že by to znamenalo, že žádný holokaust nebyl -- naštěstí ještě v naší generaci máme (pár posledních let) možnost mluvit s přímými svědky.)

Osobně taky věřím na demokracii jako systém. A je mi jasný, že je pracná (musí se chodit k volbám, musí se sledovat a analyzovat, co volení zástupci provádějí a zda nepodvádějí; složky moci musí být v rovnováze, která je citlivá na disproporce) a dost křehká (kolik zranitelností umožňujících získat rootovská práva má Ústava ČR? Nenapsal Prezident Mlha exploit?).

Na druhou stranu podmínky života se skutečně mění. Kompjutěry s sebou přinesly možnost vyrábět N kopií jedné věci bez ztráty kvality a bez přílišných nákladů, což je princip dříve asi opravdu neznámý. Čím dál více práce dělají stroje a lidi mají čím dál víc volného času, který podle uvážení věnují altruistickým aktivitám jako psaní OSS. Někteří jo, někteří ne, rozhodně nutit někoho je nesmysl.

V širším měřítku je otázka, jestli je současný ekonomický model udržitelný, když čím dál méně věcí vyrábíme v Evropě a nakupujeme z Číny (kde na to bereme? míra zadlužení jednotlivců i států roste.) a čím dál méně práce (která je tradičně základem fungování ekonomiky) dělají lidé a čím dál víc práce dělají stroje, které se bez lidí čím dál více obejdou.

S měnícími se podmínkami je možné, že se budou muset změnit některá pravidla a je dobře, že nad tím někdo přemýšlí. I když soukromý dojem je, že radikální revoluce vedou spíš k ustanovení nových fašismů. Prdlajs tomu rozumím a možná ani nedokážu v takhle širokých souvislostech správně přemýšlet. Některé z Lumírových úvah jsem už zaslechl dříve -- třeba ty o zaručeném příjmu, který by redukoval nutnost pracovat a zvýšil množství volného času každého jednotlivce (a otevřel by dveře dobrovolné práci pro komunitu) a současně radikálně zdvihl daňovou zátěž -- zní to jako zajímavý experiment, ne každý by s tím asi souhlasil a nejvíc ze všeho by mne zajímalo, jestli by to někdo dokázal aspoň hrubě namodelovat.

"Idealistické" body (1, sporně 2, 3, 3, 15, 16, 17) jsou už dávno základem naší "idealistické" listiny základních lidských práv -- je to "utopie" stará minimálně od dob francouzské revoluce, kterou jsme už dávno přijali jako základ systému. Bod 8. je zakotven v podobě "práva na přístup a svobodnému šíření informací", což je asi hlavním předmětem diskuse k původnímu tématu textu. Zde se můžeme ptát, jestli normy, které toto právo omezují (v našich podmínkách především autorský zákon -- listina zná ale i omezení, která chrání bezpečnost státu, což se v našich podmínkách jako bič příliš nepoužívá, v totalitních režimech asi mnohem víc) nejsou atrofované, nekoncentrují příliš moci do rukou úzkých skupin ("majitelů obsahu" a zejména "kolektivních správců" -- podivné postavení "ochranných svazů" a jejich neprůhledné praktiky kritizují nejen ti, které jejich moc nějak postihla -- kamarád je teď v exekuci, kterou na něj uvrhla OSA poté, co pořádal malinký festiválek a řádně nevyplnil hlášení monopolnímu "občanskému sdružení" -- ale i autoři sami, jejichž práva by měly tyto svazy zastupovat) a neměli bychom se od ochrany majetkových práv posunout blíže k ochraně svobody sdílení informací.

Tak takhle, trochu chaoticky, mozek po ránu ještě neprobuzený.