Hlavní navigace

Programátor motorkářem

20. 10. 2014 9:54 (aktualizováno) Tomas Matějíček
S krizí středního věku se každý muž vypořádává jinak. Někdo si najde milenku, jiný si koupí stroj o dvou kolech. To je také můj případ – sedění u počítače už mi připadlo dost jednotvárné, a tak ho občasně střídám se seděním na motorce. Hemeroidy nechť mi odpustí. Pořídil jsem si blíže nespecifikovaný motocykl Honda NC 750 S, a jako každý začínající motorkář se potkávám s kupou nových věcí, o kterých jsem dříve neměl ani ponětí. No posuďte sami.
Hned při první projižďce jsem si všiml, že mě ostatní projíždějící motorkáři zdraví, byť se vůbec neznáme. Nevím přesně, odkud tenhle zajímavý fenomén pochází, ale praktikují ho zdá se všichni řidiči dvoukolových strojů vyšší kubatury. S pozdravem samotným je spojen pocit sounáležitosti k určité (podle mojí ženy dost omezené) skupině lidí, kteří spolu sdílí radost z jízdy (a podle mojí ženy občas v případě potřeby i nějaké ty orgány). Motorkáři se při míjení zdraví pozvednutím levé ruky. Logicky, pravá je na plynu. V případě, kdy je potřeba držet oběma rukama řidítka, například při míjení v zatáčce, se pozdrav provede alespoň zvednutím několika prstů. Setkal jsem se i s pozdravem pravou nohou, ovšem v tomto případě si nejsem úplně jistý, zda jsem ono gesto pochopil správně. Všiml jsem si také pozoruhodného faktu, a to že skůtristi a podobná podřadná verbež se zanedbatelným strojovým výkonem mě nezdraví. Z doslechu však vím, že skůtristi se mezi sebou zdraví úplně běžně, takže proč nepozdraví i mě, je mi záhadou. Já pro jistotu aktivně nezdravím nikoho, a pouze odpovídám na pozdravy jiných.
Každé vyjetí na motorce je doprovázeno zdlouhavým obřadním rituálem. Ten sestává z oblékání speciálních kalhot, bund, či kombinéz (protože v čemkoli normálním je při jízdě ukrutná zima), nasazováním a sundáváním rukavic, sundaváním dioptrických brýlí, nasazováním helmy, znovu nasazování brýlí a rukavic, zapínání helmy, a tak podobně. Počet nasazení a sundání rukavic během jednoho rituálního aktu je přímo úměrný mé neschopnosti zapamatovat si správný sled po sobě jdoucích úkonů, které se ještě dají zvládnout v rukavicích a které už ne.
Povinná bezpečnostní helma, byť se zdá její použití na popojížděčkách po městě (na poštu a zpátky) zbytečné, je nutným zlem a bez ní to opravdu nejde. Na silnicích totiž číhá nebezpečí, které při běžném automobilovém provozu poznáte jen při detailním prozkoumání přední státní poznávací značky – hmyz. Mušáci a různí hmyzáci se poklidně vznáší nad rozehřátým asfaltem, skoro jako by tam čekali právě na to, až je smete plexisklový čelní štít (tolik z pohledu mouchy). Z pohledu motorkáře situace vypadá asi tak, jako by vám někdo za jízdy vypálil brouka rovnou mezi oči rychlostí 80 kilometrů za hodinu, což je pecka dostatečná na to, aby se rozmáčkl na placku a zbyl po něm jen krvavý flek. Není to ale problém jen vyšších rychlostí, dostat do pusy nebo do oka vosu je problém i při pomalé třicítce, z pohledu hmyzáka je totiž i 30 km/h rychlost mnohonásobně převyšující jeho manévrovací schopnosti, jinými slovy chudák vosa se vám ani při sebevětší snaze vyhnout nestihne.
Výběr vhodné helmy není triviální. V té mojí se při rychlostech nad 110 km/h vytváří okolo-proudícím větrem nepříjemný hluk. Pět minut v téhle rychlosti mi stačí na to, aby mi pak půl hodiny hučela hlava. Hluk za jízdy jde sice výborně minimalizovat použitím špuntů do uší, to pak zas ale člověk moc neslyší, a to ani když jede pomalu. Jak si mám pořídit helmu lepší, aniž bych musel za ni vysolit pár tisíc a pak konstatovat, že jsem si vůbec nepomohl, to je zatím ve hvězdách, protože míra hlučnosti se obecně nikde a nijak neuvádí. Navíc, co mám hlášeno od některých jiných motorkářů, hluk obecně je ve všech.
Co se týká ostatního oblečení, plně dostačuje cokoli neprofukavého. Hodně si chválím kuklu s nákrčníkem, kterou jsem si nechal na zakázku vyrobit, a díky které už mi netáhne z žádné strany na krk. Jedinou slabinou jsou pro mě zatím boty, používám vysoké kotníkové, které i přes dlouhé nohavice nějaký chlad ke kotníkům pustí. Asi bude potřeba koupit si takové ty motorkářské gumáky, tomu se ale zatím bráním.
Jakožto programátor (a tudíž sociálně vyloučený jedinec) se asi nikdy nezařadím mezi ty „pravé“ motorkáře, co jezdí s bandou (gangem) na výlety. V pozici sólového jezdce, jakéhosi vlka samotáře, si beztak připadám líp. Nemusím na někoho čekat nebo se snažit někoho dohánět, projíždím krajinou podle svého tempa, a občas, když to situace važaduje, i zastavím, a civím do pole na párek srn či jiné dravé zvěře, o které bych si nikdy nemyslel, že je někdy spatřím na vlastní oči. Z posečených luk na mě dýchá nostalgická vzpomínka na moje dětství, kdy jsme vždycky v sobotu jezdili k babičce na vesnici a krmili kozu a králíky. Kde jsou ty časy…

Sdílet