Hlavní navigace

Knihovníci

26. 7. 2013 8:29 Nebezpečná kniha

Pirátská komunita je svého druhu tvořivá. Nejen, že získává a šíří materiál, ale taky ho přepracovává, katalogizuje, vyspravuje a tříbí.

Elektronické knihy jsou dostupné ve velmi různé kvalitě. Nejhrubší jsou jednotlivé stránky knihy přefocené nekvalitním digitálním foťákem. O něco lépe jsou na tom jednotlivé stránky knihy naskenované na stolním scanneru. Až se bude v novinách psát o tom, jak piráti parazitují bezpracně na práci druhých, představme si, co je to za opruz a práci, naskenovat jednu knížku. Připomíná to postup, kdy se nám do ruky dostane vzácná, nedostupná nebo drahá (pro studenta vysoké školy, který má peníze přesně na kolej, rohlíky a pomazánkové máslo) kniha půjčená na pár dní a nezbyde, než si ji okopírovat. V Asii jsou na tento postup natolik zvyklí, že copyshop blízko knihovny vám knihu nejen okopíruje, ale i rozřeže, opatří obálkou a sváže. Výsledkem pracného postupu skenování je potom jenom balíček s velkými grafickými soubory různé kvality, označenými podivnými názvy jako „Image 0053.tif“. Ale už tento balíček lze sdílet a dosti nepohodlně číst.

Vyskytují se i lidé, které chaotičnost a neorganizovanost materiálu vysloveně rozčiluje. Ze získaných skenů stránek kompilují PDF soubory, které lze už prohlížet víceméně jako knihu. Skeny však mají velkou nevýhodu – nelze v nich fulltextově vyhledávat a kapesní čtečky mívají s jejich zobrazením problémy. Další nadšenci tedy zdrojové soubory prohání softwarem OCR, který se z fotky nebo skenu snaží „hádat“ písmena a obrazová data převádět na text. Proces je stále celkem chybový a chyby je nutné korigovat ručně. Všiměme si, jak od této chvíle proces připomíná práci nakladatelství. Po korekturách následuje zlom a sazba. Ladí se zobrazení na čtečkách a monitorech, použité fonty. Některé „ilegálně šířené“ knihy tak nesou výrazný vklad lidské práce a dokonce i znaky jakýchsi undergroundových „edic“, podepsaných nanejvýš přezdívkami.

Pak jsou ještě „křečci“, lidé posedlí získáváním elektronických knih pro případ „že by se jednou hodily“. Knihy pečlivě katalogizují, dávají názvům souborů jednotnou podobu (třeba RokVydani-Autor-Titul-Nakladatel-predmetna_klicova_slova.pdf), řadí je podle oborů (někteří křečci používají i knihovnické desetinné třídění). Křečci mohou dávat svoje knihovny k dispozici jako celek, „kolekci“, někdy je ale odradí strach z postihu a knihy dávají k dispozici jenom prověřeným kamarádům: stávají se tak pro své okolí „místní knihovnou“, lidmi, za kterými člověk zajde, když potřebuje nějaký obzvlášť nesehnatelný kousek. Třeba Atlas neuroanatomie lidského mozku.

I mezi nelegálně sdílenými knihami se totiž vyskytují skutečné skvosty, knihy velmi obtížně dostupné, nebo v našich knihovnách nedostupné zcela. Nemohla by nějaká osvícenější knihovna budovat „šedý archiv“, který by shromažďoval neoficiálně kolující knihy, pro případ, že by je někdo potřeboval? Asi ne. Ale dokud se tak nebude dít, budou takové knihovny „libri prohibiti“ vznikat v undergroundu. Když nefungují struktury oficiální, vznikají souběžné proudy.

Všiměme si, že celý proces obhospodařují „dobrovolníci“, nikde ani náznak zisku jiného, než dostat se k nedostupným informacím a zpřístupnit je druhým. A všiměme si kriminalizace pojmu „sdílení“. Něco „stáhnout“, „ukrást“ není ještě tak velkým přečinem jako to „sdílet“, podělit se. Sobecký akt de iure získává vrchu nad altruistickým, je méně „společensky nebezpečný“.

Kalkulace způsobených škod „autorských“ organizací a trestních orgánů založené na prodejní ceně knihy vynásobené počtem stažení přirovnávají piráti k počítání dětí, které se mohly narodit z jednoho výstřiku při onanii. Číst knihu z monitoru počítače je únavné a nepohodlné, kvalita zpracování je často mizerná a když se člověk začte, ještě rád si opatří papírový výtisk.

Sdílet